Libor Dvořák: Krym v Rusku

V referendu přitom mají padnout dvě otázky: Souhlasíte s tím, aby se Krym stal subjektem Ruské federace? A dále pak: Souhlasíte s tím, aby znovu vstoupila v platnost krymská ústava z roku 1992?

K bodu dva dodejme, že tato ústava počítala se širší autonomií než je ta dnešní, ale Krym specifikovala jako integrální součást Ukrajiny. Aby se to nepletlo, deset dní před zmíněným referendem vicepremiér Temirgalijev oznámil, že odtržení Krymu od Ukrajiny platí okamžitě a že ukrajinské vojenské jednotky jsou tedy na poloostrově nelegálně a že jsou okupační. To zní jak děsivě, tak i tragikomicky.

Na tento vývoj samozřejmě okamžitě reagovala Moskva: Státní duma prý hned příští týden projedná zákon, na jehož základě bude možné k Rusku připojit jakékoli území, jehož obyvatelstvo si to bude přát. Až doposud totiž platila úprava, podle níž by Ruská federace takovýto územní konflikt musela řešit jednáním s druhou stranou, v tomto případě s ukrajinskou. Současnou vládu Ukrajiny však Rusko neuznává.

Ptejme se, proč se asi tohle vše a v tak zrychleném režimu děje. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Rusko chce celý problém vyřešit co nejrychleji, že nějaké vojenské vyklizení Krymu od samého počátku nemělo a nemá v úmyslu. O odtržení tohoto území a jeho získání jde zkrátka od samého počátku. Teď už se jen ptejme, zda se Vladimír Putin s touto kořistí spokojí, či zda se podobně nebude chtít zachovat i v případě dalších oblastí východní a jižní Ukrajiny.

Co k tomu s naší přes pětačtyřicet let starou zkušeností dodat. Asi jen jediné: Když se Rusové po světě ptají, proč Rusko nikdo nikde nemá rád, odpovědět jim, aby si laskavě uvědomili, jak si jejich nejvyšší ústavní činitelé v mezinárodní politice počínají dodnes.