Libor Dvořák: Gastarbeitři v Rusku

Ve vzácných chvílích volna se tito lidé pohybují v těsně sevřených hloučcích a drmolí jazyky pro Rusa naprosto nesrozumitelnými. V těch hloučcích a s neznámými slovy na jazyku se po ruském světě pohybují proto, že na rozdíl od sovětské epochy zejména zpočátku neumějí ani slovo rusky. Propast mezi nimi a původním obyvatelstvem se tak neustále prohlubuje.

Slovo „gastarbeiter“ se v ruštině objevilo poměrně nedávno, ale spolehlivě se v ní uchytilo a vnímáno je (ostatně jako v řadě evropských zemí) vyloženě pejorativně. Na druhé straně je přece jen o něco neutrálnější než byly opovržlivé výrazy pro tuto kategorii lidí v sovětské epoše – „čičmek“ či dokonce „černožopyj“. Jejich postavení tenkrát fakticky o mnoho lepší nebylo, ale jak už jsem řekl, byli vybaveni společným komunikačním prostředkem v podobě ruštiny a ti nejzdatnější měli přinejmenším hypotetickou poměrně slušnou šanci někam to dotáhnout – už proto, že vytváření multietnického „sovětského národa“ bylo součástí oficiální ideologické doktríny a přinejmenším formálně si příslušníci všech národů Sovětského svazu byli rovni.

Velkorusové tyto lidi přijímají nevraživě. Je to pro ně jen cizorodý živel a zdroj zvyšování kriminality ve společnosti. Jen pragmatici chápou, že ruský národ vytrvale bojuje s nízkou porodností, že do rodičovského věku se v Rusku samotném dostávají nejslabší ročníky z počátku let devadesátých, že Rusové stárnou a že důchodce někdo živit musí. Jak jsem se před pár dny dočetl v jednom ruském týdeníku – „i kdyby každá ruská rodina v příznivém věku přivedla na svět co nejrychleji pět dětí, stejně by trvalo nejméně osmnáct let, než by mohly začít pracovat – pokud by ovšem nechtěly studovat“.

A tak gastarbeiteři do Ruska přicházejí – i když vědí, že je tu čeká nuzování a všudypřítomná beznaděj. U nich doma je to totiž ještě horší.