Libor Dvořák: Díky čemu Putin vítězí v rozhovorech s Bidenem?

Tvrdé dětství a mládí na leningradské ulici, které ho vychovalo k později mnohokrát osvědčené nelítostnosti, poté studium práv, dlouholetá služba v KGB.

Čtěte také

Libor Dvořák: Z Putina se stává politický poustevník

Pak už angažmá na Sobčakově leningradské radnici a nakonec stěhování do Moskvy, které mu v konečné bilanci přineslo kariéru přímo hvězdnou – vstup na globální politický Olymp, který je sice v posledních letech poznamenaný stále se prohlubující celosvětovou izolací jak jeho země, tak i Putina samotného, ale přesto je i nadále nepřehlédnutelný.

Pomiňme jeho fungování na postu šéfa FSB, nebo dokonce ruského premiéra, a soustřeďme se na jeho nečekaný vzestup až do funkce prvního muže ve státě. Zajímavé totiž je, že za něj nevděčí tomu, jako ho známe dnes, ale naopak pokorné poslušnosti a bezmezné loajalitě vůči Borisi Jelcinovi, který si ho z těchto důvodů díky svému okolí vybral za nástupce, a dokonce ho označil za „ruského politika 21. století“. Přestože takovéto prohlášení při pohledu na poněkud vyjukaného blonďáčka vypadalo směšně a v očích Ruska i celého světa snad až bizarně, Boris Nikolajevič nevědomky pronesl slova vskutku prorocká.

Politik, kterému téměř nelze věřit

Čtěte také

Alexandr Mitrofanov: Putin chtěl ujistit, že není vrah, ale světový státník

Svému dobrodinci sice „věnoval“ svůj první prezidentský výnos o nedotknutelnosti prvního ruského prezidenta (však taky hlavně proto byl do nástupnické funkce povolán), ale na nějaký další vděk vůči Jelcinovi rychle zapomněl a plně se věnoval upevňování vlastních mocenských pozic.

Původně na mnohé působil jako možná ještě důslednější reformátor než Jelcin sám a v prvních asi pěti letech také udržoval přátelské svazky se západními lídry. Pak ale pochopil, že Jelcinovo Rusko bylo pro Západ jen jakousi roztomilou hračkou, a s tímto postavením se nehodlal smířit. Následoval jeho smutně proslulý projev na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, poté o rok později vpád do Gruzie a roku 2014 pak už ukrajinské dobrodružství, korunované anexí Krymu. A taky tažení proti domácí opozici.

Libor Dvořák|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

Po celou tu dobu doma za pomoci svého tehdy vrchního ideologa Vladislava Surkova Putin budoval příslovečnou vertikálu moci a stejně příslovečnou suverénní demokracii, kterou bychom přesněji mohli pojmenovat klasická autokracie. Nakonec přišel i s loňskými ústavními změnami, které pro něj znamenají téměř doživotní prezidentství a podle mnohých proměnu zmíněné autokracie v čistou totalitu.

Dnes je z Putina světový politik, kterému nutno pozorně naslouchat, ale jemuž téměř nelze věřit – tak nápadně se většinou jeho slova rozcházejí s činy.

Autor je komentátor Českého rozhlasu