Libor Dvořák: Co mají společného volby v Rusku, v Německu a Česku?

30. září 2021

V rozpětí pouhých tří týdnů proběhly či ještě proběhnou parlamentní volby ve třech zemích, které vnímavého Čecha jistě zajímají: v Rusku, Německu a teď nás čekají naše volby vlastní. První ze tří zemí, jež jsme si vzali do hledáčku, je Rusko, kde se hlasovalo nejdřív.

Nic příliš nového se k tamním pseudovolbám dodat nedá. Opozičníci typu Alexeje Navalného byli eliminováni předem tím, že k volbám prostě nesměli. Navalnyj sám pro jistotu skončil hned po návratu z léčebného pobytu v Německu ve vězení. A přestože tam stále ještě sedí, právě v těchto dnech bylo zahájeno jeho další trestní stíhání.

Čtěte také

Samotný, tentokrát třídenní volební proces pak provázely donebevolající podvody. Kdyby to nebylo k pláči, tak nejsměšnější z nich asi bylo 198 vítězů Jednotného Ruska v jednomandátových obvodech v situaci, kdy tato „strana moci“ vyslala své kandidáty do 217 obvodů. Validnosti takovéhoto výsledku zajisté nemůže věřit ani ten největší bláhovec.

Komunisté Gennadij Zjuganova si zase stěžovali na výsledky elektronického hlasování v Moskvě, které také proměnilo bilanci dlouho vítězící opozice v ruské metropoli v porážku – opět od kandidátů Jednotného Ruska.

Toto hodnocení uzavřeme dvěma výroky: ruské vysílání BBC konstatovalo, že v 21. století žádné ruské volby nepřinesly změnu ve strukturách státní moci, k čemuž připojme povzdech jednoho petrohradského opozičního politika – to by snad bylo lepší ty poslance losovat.

Co dokázal Mikuláš Dzurinda

Zcela jiný obrázek skýtají právě skončené volby německé. Byly jako vždy zcela regulérní a přinesly zajímavé výsledky – svrchovaně nepravděpodobná je dlouho frekventovaná velká koalice a o nástupci Angely Merkelové nakonec rozhodnou dvě menší strany, které budou součástí závěrečného účtování, Zelení a Svobodní demokraté.

Čtěte také

Ne že by německý volební proces taky nepřinesl nějaké problémy a hříšky: jak třeba v úterý přiznali aktivisté ze Spolku pro politiku krásnější, založili před volbami fiktivní firmu, která nabídla své služby extremistické Alternativě pro Německo (AfD) a slíbila, že bude šířit její předvolební letáky. Ve skutečnosti jich přes 5 milionů zničila. V Berlíně byl zase ve volební den místy nedostatek hlasovacích lístků. Jak však míní němečtí analytici, konečný výsledek voleb to nijak neovlivnilo.

Nu a někde mezi těmito dvěma vyhraněnými póly se těsně před vlastními volbami pohybuje Česká republika. S vlastními specifiky. V čele zatím vítězícího hnutí ANO stojí předseda tohoto subjektu i české vlády Andrej Babiš, muž v konfliktu zájmů, který podle vlastních výroků z politiky neodejde „nikdy, nikdy“.

Libor Dvořák

Proti němu se vymezují dvě předvolební koalice, Spolu a PirStan, které by v duchu jasného programu Antibabiš ideatoricky měly dosáhnout toho, co v roce 1998 na Slovensku v souboji všech s „Lukašenkem na Dunaji“ Vladimírem Mečiarem dokázal Mikuláš Dzurinda.

V tuto chvíli je hlavní otázkou to, zda se český volič chce blížit spíše Rusku, nebo spíše Německu.   

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio