Libertariánský ráj. Dva Američané přicházejí s projektem soběstačného města na moři

Projekt plovoucího města Oceanix

Dva američtí vizionáři jsou přesvědčeni, že život na souši nemá budoucnost. Chtějí proto budovat umělé ostrovy v moři, na kterých budou lidé žít soběstačně a budou si sami rozhodovat o formě politického uspořádání.

Tématu se věnuje článek německého listu Die Welt.

Ve šlépějích kapitána Nema, fiktivní postavy románu Dvacet tisíc mil pod mořem Julese Verna, kráčejí Američané Patri Friedman a Joe Quirk, kteří chtějí vybudovat umělé ostrovní města, takzvaná seasteads, což se dá přeložit jako „mořská stanoviště“.

O výrobu energie, potravy a pitné vody by se měli starat jejich obyvatelé. Důležitou myšlenku představuje také svoboda ostrovanů, jež by si měli sami rozhodovat o tom, v jakém státním zřízení chtějí žít.

Friedman a Quirk věří, že lidstvo je na takový způsob života připravené. Státy na souši podle nich neuspěly v řešení velkých výzev, jakými jsou změna klimatu, chudoba, ničení životního prostředí nebo korupce.

Lidé, kteří budou žít na plánovaných ostrovech, to prý zvládnou lépe. Ostrované budou osvobozeni od regulací a byrokracie a budou moci rozvíjet a zkoušet nové technologie, formy soužití a státních zřízení podle libosti a ku prospěchu celého lidstva.

Země nikoho

Taková vize se přitom lidem může hodit. Die Welt poukazuje na prognózy Mezivládního panelu pro změny klimatu, podle kterých by hladina moří do konce století mohla stoupnout o tři metry. V takovém případě by voda zaplavila ostrovy a pobřežní oblasti včetně metropolí jako Hongkong, Jakarta nebo New York.

Podle americké nevládní organizace Climate Central by zvyšování mořské hladiny mohlo do roku 2100 z domovů vyhnat až 250 milionů lidí. Pokud se zároveň počet obyvatel Země zvýší na jedenáct miliard, jak předpovídá OSN, stane se pozemská souš nehostinným místem. V takovém případě by se přesun lidí na umělé ostrovy pravděpodobně stal nutností, zamýšlí se německý deník.

Místa je teoreticky dostatek. Pouze třicet procent zemského povrchu tvoří souš, zbytek pak oceány, které nikomu nepatří, protože dvě stě námořních mil od pevniny končí jakýkoliv vliv jednotlivých států. Toho už dnes někteří využívají. Například nezisková organizace Ženy na vlnách umožňuje ženám ze zemí zakazujících potraty podstoupit interrupci na lodi v mezinárodních vodách.

„Více než polovině plochy Země nikdo nevládne,“ říká Quirk, který je šéfem Seasteading Institute, organizace zabývající se možnou realizací umělých ostrovů. „A to je plocha, kterou si my nárokujeme pro naše plošiny,“ dodává Američan.

Libertariánův sen

S myšlenkou ostrovů poprvé přišel jeho krajan Wayne Gramlich, který v roce 1998 navrhl umělý ostrov z plastových lahví. Nápad nadchnul Patriho Friedmana, vnuka známého ekonoma Miltona Friedmana. Podobně jako jeho dědeček, také Patri je libertarián a volá po co nejmenším vlivu státu na jednotlivce.

„Dospělí lidé by si měli sami rozhodovat o tom, jakým způsobem spolu chtějí žít,“ myslí si Friedman. Dodává, že pokud by se forma uspořádání společnosti na jednom umělém ostrůvku člověku nelíbila, mohl by se jednoduše přestěhovat na jiný.

Friedman v roce 2008 dobrovolně opustil zaměstnání u společnosti Google a společně se známým podnikatelem z kalifornského Silicon Valley Peterem Thielem založil Seasteading Institute. Tato organizace už do plánování výstavby ostrovů investovala milion a sedm set tisíc dolarů, tedy v přepočtu necelých 40 milionů korun.

V minulosti vzniklo hned několik návrhů umělých ostrovů. Nejšetrnější variantou pro život na moři by bylo využití zaoceánských lodí nebo vysloužilých ropných plošin.

Nejpropracovanější plán zatím představuje návrh plovoucího města Artisanopolis, které se skládá z několika menších ostrovů a skleníků, v nichž by lidé pěstovali plodiny a recyklovali odpad. Město na moři by chránily obří vlnolamy, které by zároveň vyráběly elektřinu.

Soběstačné ostrovy

Jiný návrh s názvem Oceanix počítá s komunitním městem z propojených malých ostrovů o velikosti dvou hektarů. Každý z nich by pojal tři sta obyvatel a byl by kryt solární střechou. Podle představ designerů by se šest takových komplexů mohlo prstencovitě rozprostírat okolo hlavního přístavu a vytvořit tak vesnici. Šest vesnic by pak tvořilo město. Takovým způsobem by vzniklo celé společenství.

Soběstačnost ostrovanů by zajistily řasy, které by se pěstovaly na plovoucích farmách a sloužily by jednak jako základní potravina, jednak jako surovina pro další zpracování. Výhodný koncept pěstování řas vypracoval biolog Ricardo Radulovich z Kostarické univerzity.

Řasy by se pěstovaly na jednoduchých lanech pod hladinou bez potřeby hnojení. K růstu by postačoval pronikající sluneční svit a na živiny bohatá voda. Rostliny by navíc spotřebovávaly oxid uhličitý uložený v oceánech.

Řasy je pak možné využít jako potravinu, vyrábět z nich olej nebo pohonné hmoty, krmivo pro ryby a podobně. Velkoplošné pěstování řas se navíc už v současnosti kvůli narůstajícímu počtu lidí na Zemi jeví jako nutnost.

Na umělých ostrovech by se dokonce dal propojit chov ryb s pěstováním zeleniny. Vodu s rybími výměšky by totiž bylo možné používat jako hnojivo pro rostliny, které ji pročistí a tekutinu by pak bylo možné znovu použít do nádrží s rybami.

Pitná voda by se zase vyráběla odsolením mořské vody, přičemž energie pro chod strojů by vznikala s pomocí solárních panelů a vlnolamů. Také tato technologie už v praxi funguje.

Příliš vzdálená budoucnost

Quirck a Friedman své ostrovy považují za inovativní platformy pro vývoj nových technologií a léčiv. A to vše bez zásahů státní moci. „Na umělých ostrovech dokonce můžeme vyzkoušet nové formy společenského uspořádání,“ říká Friedman.

Státní systém přitom považuje za mechanismus, který nefunguje příliš dobře. Dokazují to prý dějiny lidstva v podobě válek, diktatur a korupce. Řešení těchto problémů představují pomalé reformy, revoluce nebo migrace. Ani jedna z těchto možností ale ve Friedmanově pohledu není příliš výhodná. A právě to by měl život na umělých ostrovech změnit. O tom, v jakém zřízení chtějí žít, by si lidé rozhodovali sami.

Nicméně Friedmanova a Quirkova vize zatím nepřitahuje pozornost investorů. Například podnikatel Thiel se z projektu stáhl, protože jeho realizace je otázkou teprve daleké budoucnosti.

Skepsi vyjádřili také obyvatelé Francouzské Polynésie. Právě s místní vládou uzavřel Seasteading Institute v roce 2017 dohodu o vybudování prvního testovacího ostrova.

Prozatím nešlo o stavbu na otevřeném moři, ale o ostrovní kolonii v jedné z lagun, která by se skládala z hotelů, restaurací a kanceláří. Na ostrovech se mělo platit kryptoměnou Varyon a polynéské úřady přislíbily, že na nich nebudou uplatňovat žádné právní a daňové nároky.

Obyvatelé Francouzské Polynésie však projektu vystavili stopku. Obávali se totiž vzniku dalšího daňového ráje bohatých amerických firem přímo před vlastními dveřmi. Vláda proto budování ostrovní kolonie zastavila už v samotném zárodku, uzavírá německý list Die Welt.