Liberijský ex-prezident Taylor chycen na útěku

Obrovský tlak v tomto směru vyvíjejí hlavně Spojené státy. Určitou satisfakci by to představovalo ale i pro pozůstalé po jeho obětech.

Charles Taylor toho má na svědomí skutečně dost. Ono kazatelství v baptistické církvi bylo spíše epizodou, i když různé apely na víru svých poddaných často využíval. Když byl například - ještě jako prezident - obviňován OSN ze zločinů, obchodů se zbraněmi a podpory ilegálních ozbrojených skupin, svolal masovou modlitbu, na které se objevil v andělsky bílé róbě a veřejně prosil Boha za odpuštění svých hříchů. Současně ale naprosto vehementně všechna obvinění odmítal. Pozoruhodná směs náboženského přesvědčení, politických poklesků a vojenských zločinů je ostatně pro tohoto afrického vůdce typická.

Jeho životopis je skutečně pestrý. Narodil se v lednu 1948 jako potomek bývalých otroků, kteří se kdysi vraceli do Afriky ze Spojených států. Jeho předkové zakládali v 19.století stát (s názvem, odvozeným od slova "svoboda") - tedy Libérii. Tato země se měla stát příkladem demokracie pro celý černý kontinent. Všechno ale skončilo naprostým debaklem - a svým dílem k tomu hojně přispíval i Charles Taylor.

Ještě jako chlapec odešel s otcem do Ameriky, kde studoval. Později se vrátil a pracoval pro liberijského prezidenta Samuela Doea - v jeho administrativě měl na starosti služby. Ze státní pokladny ale jeho přičiněním mizely peníze, až ho prezident obvinil ze zpronevěry milionu dolarů. To bylo v roce 1983. Taylor pro jistotu rychle utekl do Spojených států a tvářil se jako politická oběť.

V Massechussts byl nakonec stejně zatčen, ovšem v roce 1985 se mu podařil útěk - dodnes panuje několik verzí, jak se to vlastně mohlo stát. Zázrak to asi nebyl. Vzápětí se Taylor nechal vycvičit v Lybii, kde tamní plukovník Kaddáfí produkoval jako na běžícím páse africké revolucionáře. Za pár let se pak vydal na válečnou stezku proti svému bývalému šéfovi, liberijskému prezidentovi. Ten se kdysi dostal k moci převratem a Taylorovu misi ulehčil svou totální neschopností. Jeho rival proti němu začal se svými jednotkami bojovat ze sousedního Pobřeží slonoviny - a už po roce se mu podařilo dát Samuela Doea popravit.

Občanská válka, kterou rozpoutal, pokračovala ovšem dál a trvala dohromady 7 let. Zahynulo v ní 250 až 300 000 lidí a děly se věci skutečně strašné - od naprosto nesmyslného a náhodného vraždění civilistů, přes najímání dětí do řad zabijáků, až po smutně proslavené odtínání končetin chyceným lidem. Taylor na konfliktu nesmírně zbohatl, nechával si platit diamanty za zbraně.

Po částečném urovnání poměrů se stal prezidentem a podařilo se mu dokonce vyhrát docela regulérní volby. Jeho osud se ale brzo začal uzavírat. Tak jako on vedl povstání proti svému předchůdci, v roce 2000 vypuklo pro změnu povstání proti němu. Soud OSN, sídlící ve státě Sierra Leone, ho navíc obvinil z válečných zločinů, takže nakonec musel (před třemi lety) opustit křeslo prezidenta a raději utekl do exilu v Nigérii.

I tam si potrpěl na různá teatrální gesta, kterých je ostatně jeho pochybná kariéra plná. Mimochodem, pozoruhodný je i způsob, jakým byl nakonec dopaden. Když už se schylovalo k tomu, že by mohl být skutečně vydán soudu - jak to chtějí Američané a OSN - z ničeho nic zmizel. Bylo to v pondělí - a bylo jasné, že asi zamíří do nějaké další africké země. To se také stalo - a asi by se mu to i podařilo, nebýt jeho bohorovné povahy.

Když totiž projížděl hranicemi mezi Nigérií a Kamerunem, seděl v obrovském džípu, napěchovaném penězi. Pasová kontrola si ničeho nevšimla, ale celníci cosi zavětřili. Nechali si otevřít kufr a s údivem hleděli na balíky stodolarovek. Vzápětí se zjistilo, že před sebou mají vlastně bývalého liberijského prezidenta, a současně jednoho z nejhledanějších lidí Afriky. Zpráva o Taylorově zadržení potěšila hlavně nigerijského prezidenta Obasandža, který byl právě ve Spojených státech, kde ho Američané vařili ve vlastní šťávě kvůli Taylorovu zmizení.

Zdá se tedy, že po letech se Charles Taylor nakonec přece jenom dostane před soud. Bude to velice zajímavý proces - a pro Afričany velice prospěšný. Pokud se mu samozřejmě cestou přes rodnou Libérii nepodaří zase někudy utéct.