Libanon: o čem jednali král, prezident a premiér?

Libanon, země stojící neustále na okraji propasti, byla okolnostmi v těchto dnech posunuta ještě blíže k okamžiku, kdy se křehký mír zcela rozsype.

Jde o to, že právě v těchto dnech se stalo již zcela zřejmým, že mezinárodní vyšetřovací tým, který se zabývá pět let starým atentátem na libanonského expremiéra Rafíka Harírího, velmi pravděpodobně brzy obviní vysoké představitele libanonského hnutí Hizballáh.

To jednak vyvolá velké pnutí uvnitř Libanonu samotného, protože Hizballáh není jen politickou stranou, ale tak dobře vyzbrojenou organizací, která je ochotna jít do křížku třeba i s armádou.

A za druhé proto, že Hizballáh je klientem dvou jiných mocností, se kterými libanonská vláda nic nezmůže – totiž Íránu a Sýrie, a ty se postarají, aby představitelé Hizballáhu zůstali imunní.

Situace je ovšem o to ošemetnější, že v čele vlády stojí Saad Harírí, který je zas nejen chráněncem Saúdské Arábie, ale především synem zavražděného Rafíka Harírího. A tento přední představitel sunitské komunity v Libanonu by měl nejen setrvat v jedné vládě s představiteli hnutí, které Rafíka Harírího pravděpodobně zlikvidovalo, ale dokonce s nimi i spolupracovat a zapomenout na jejich potrestání.

A jak se zdá, i když se nakonec ukáže, že to opravdu byli lidé z Hizballáhu, kdo Harírího otce zabili, premiér se bude tvářit, jakoby nic. Je na něj totiž vyvíjen zvenčí i zevnitř obrovský tlak, aby v zájmu libanonské i regionální stability zapomněl, co se před pěti lety stalo. Už dříve byl svými saúdskými patrony přinucen přijet do syrského Damašku, a to ještě v době, kdy se zdálo, že hlavními viníky atentátu na jeho otce jsou Syřané, - a kdy také byla v čerstvé paměti mnoho desítiletí trvající okupace Libanonu Sýrií. Syrský odchod byl vynucen právě masovou nespokojeností prozápadně a protisyrsky orientované části libanonské společnosti, která vyvřela právě po násilné smrti Harírího staršího v roce 2005.

Jak je však nyní zřejmé, Sýrie, která mimo jiné funguje jako nástroj regionálních ambicí Íránu, a Saúdská Arábie, přední rival Íránu, se rozhodly svá stanoviska sblížit, a to se projevilo právě i v jejich postoji k nové vnitro-libanonské situaci. Oba stát chtějí, aby Libanon zůstal klidný, a to momentálně i za tu cenu, že se některé věci zametou pod koberec. Právě o tom se dnes mluvilo v Bejrútu za účasti dvou prezidentů, jednoho krále, a jednoho premiéra – který je zároveň synem nepomstěného otce.

De facto to ale také znamená rezignaci prozápadně a proti íránsky orientovaných sil v Libanonu, tedy sunnitů a většiny křesťanů, na prosazení se coby rozhodující síla. Na něco takového však v poslední době stejně věřili už jen ti největší optimisté. Vždyť když se před dvěma lety Harírí a jeho prozápadní blok pokusili prosadit vlastní politiku, šéf Hibzalláhu Hassan Nasralláh poslal do Bejrútu vlastní jednotky, a de facto metropoli dočasně okupoval. Také spojenec Hizballáhu, Sýrie, po neslavném vyhnání z roku 2005 už je z velké části zpátky, a úspěšně omezuje libanonskou suverenitu.

Skutečnost, že celou věc přijeli do Bejrútu hasit představitelé dvou významných států, jen zdůrazňuje skutečnost, že Libanon není zcela samostatný stát, který by stál na vlastních nohách, ale je spíše polem, na kterém se odehrávají bitvy jiných činitelů. Zejména výrazné jsou aktivity Hizballáhu. Právě v posledních týdnech se objevují čím dál častější zprávy o konfliktech mezi příslušníky Hizballáhu a jednotek OSN. Tyto jednotky mají na jihu země zajistit, že zmíněná šíitská organizace nebude na hranici s Izraelem vojensky aktivní, a tím zabránit erupci nové války. Jak tvrdí přinejmenším sami Izraelci, navzdory přítomnosti mezinárodních jednotek se z pohraničního pásma opět stala základna Hizballáhu a mezi tímto spolupracovníkem Íránu a izraelskou armádou opět narůstá napětí. A to tím spíše, že Libanon, který s Izraelem odmítl vymezit vzájemné námořní hranice, nyní tvrdí, že izraelský průzkum ložisek plynu u středozemního pobřeží narušuje libanonské zájmy. Této kauze se Hizballáh již také rád ujal, čímž jakoby získává vnitrolibanonskou legitimitu, ale zároveň tím zvyšuje šanci, že ke konfliktu s Izraelem v blízké době dojde.

Uvnitř Libanonu je ještě jeden zdroj napětí, který se v posledních týdnech začal projevovat výrazněji než dříve, a to je situace tamních Palestinců. Asi tří set tisícová komunita Palestinců - žijících už třetí či čtvrtou generaci v Libanonu - je čím dál více nespokojená se svým postavením. Tamní Palestinci nemají občanství ani politická práva, a také jen velmi omezené ekonomické možnosti. Jejich nespokojenost roste, a v poslední době ji dávají velmi hlasitě najevo. Vzhledem k tomu, že jsou také ozbrojeni, a že jejich střety s křesťany kdysi stály za vypuknutím atnáctileté občanské války, nikdo situaci nebere na lehkou váhu.

Jejich kauzy se překvapivě ujal představitel drúzské komunity Walíd Džublat. Navrhnul udělit Palestincům některá politická a sociální práva, což by znamenalo malou revoluci, a také značné výdaje státu navíc. Tím pochopitelně vnesl rozkol do křesťansko-sunnitské aliance. Libanonští sunnité budou jen těžko bránit udělení práv rovněž sunitským Palestincům, což ovšem nijak nepotěší libanonské křesťany, kteří vědí, že by to znamenalo jasný krok k udělení plného občanství muslimské skupině, a tedy další oslabení křesťanského hlasu. Na tom všem by vydělal jak Džumblatt, jenž nedávno přešel z prozápadní k prosyrské alianci, tak všichni ti, kdo si nepřejí existenci silného sunitsko-křesťanského protiíránského bloku.
Jak jsme se již zmínili, skutečnost, že vnitřní libanonské záležitosti hasí vnější činitelé, ukazují, že Libanon není stát v pravém slova smyslu. Jeho rozkolísání a vnitřní rozpad si však nepřeje nikdo. Cestu ven z jeho potíží však bohužel také nikdo nezná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.