Libanon má novou vládu

Zaprvé je to schválení nové vlády parlamentem. Jde o vládu národní jednoty, která zahrnuje i dosavadní opozici. To je zásadní zlom. Libanon se už od roku 2005, kdy byl zavražděn expremiér Rafík Harírí, potácí na okraji občanské války. Společnost je rozdělena na západem podporovaný proti-syrsky orientovaný blok sunitských, křesťanských a drúzských sil na jedné straně, a převážně šíitský blok na straně druhé. Šíité, reprezentovaní především hnutím Hizballáh, jsou zastánci velmi těsné spolupráce se sousední Sýrií. Tu ovšem prvně jmenovaný blok považuje za bývalého okupanta a usiluje o co největší nezávislost na tomto větším sousedovi.

Napětí mezi oběma tábory se několikrát přelilo do nebezpečných přestřelek. V květnu byla uzavřena za pomoci Kataru dohoda, která představuje kompromis, který by mohl nastolit klid, i když jde přece jen o kompromis výhodný především pro šíity. Hizballáh se vrátil do vlády a i když bude mít menšinu hlasů, získal dohodou právo blokovat prakticky jakékoli rozhodnutí kabinetu, který byl tento týden schválen drtivou většinou poslanců. I když se tedy Libanon vyhnul ozbrojenému konfliktu, dále zabředl do závislosti na plánech Hizballáhu, který prosazuje jednak svou vlastní agendu, a potom také dělá vše pro to, aby do libanonské politiky maximálně vtáhl Sýrii. Ta sice musela po zmíněné vraždě Rafíka Harírího po mohutných demonstracích odejít z libanonského území, ale nyní se potichu vrací zpět. Hlavním nástrojem Sýrie uvnitř Libanonu je právě hnutí Hizballáh. Úspěch libanonského šíitského hnutí Hizballáh je patrný také na tom, že nová vláda souhlasila s tím, že Hizballáh si prozatím ponechá vlastní zbraně, údajně kvůli obraně libanonského území. Fakticky to ale znamená, že ozbrojené jednotky Hizballáhu, které jsou silnější a lépe vycvičené než libanonská armáda, budou mít obrovskou moc nad další vnitřní i zahraniční politikou země. Pamětníci jistě nezapomněli, že předloňská válka s Izraelem začala poté, co Hizballáh nečekaně překročil izraelskou hranici a zaútočil na tamní vojenskou posádku.

Druhou významnou událostí posledních dní je návštěva nového libanonského prezidenta Michela Sulejmána v Sýrii. Jak jsme se již zmínili, mezi oběma zeměmi panuje dlouhodobě napětí, - nebo přinejmenším mezi částí Libanonců a syrským režimem. Je to vůbec první návštěva libanonského prezidenta od zavraždění Harírího, z jehož vraždy mnozí Libanonci viní právě syrské agenty. Dosud nedokončené mezinárodní vyšetřování Harírího smrti patří mezi vůbec největší potíže ve vzájemných vztazích. Ovšem i Saad Harírí, syn zavražděného premiéra a jeden z předních vůdců proti-syrského bloku, označil cestu prezidenta do Sýrie jako historický krok. Poprvé se totiž otevřeně jednalo o některých sporných otázkách mezi oběma zeměmi. Například o nezvěstných libanonských vězních v Sýrii, nebo přesném vytýčení hranic, což se vlastně nestalo za celou dobu existence obou států, vytvořených ve 40. letech z francouzského mandátního území na Blízkém východě. Teprve nedávno Sýrie oznámila, že otevře v Bejrútu svou ambasádu, což je vůbec první krok, který naznačuje, že uznává suverenitu svého menšího souseda, jehož území vždy považovala tak trochu za své. Jak ovšem uvádí zpravodajka BBC v Damašku Bethany Bellová, i po posledních sbližovacích krocích mají mnozí Libanonci pocit, že s nimi Sýrie jedná z pozice silnější země. Z hlediska Sýrie jsou tyto symbolické ústupky výhodné. Damašek se dostal do izolace ze strany západních zemí, a to i Francie, která se v minulosti vyznačovala vůči tomuto režimu velkou trpělivostí. Jeho politická váha však díky jeho angažmá v libanonských a palestinských záležitostech roste a spolu s Hizballáhem a Íránem tvoří velmi mocný blok, se kterým si zatím západ ani jeho blízkovýchodní spojenci nevědí rady.

Třetí významnou událostí uplynulého týdne byl v Libanonu bombový útok, který zatím neznámé síly spáchaly v severo-libanonském Tripolisu. Exploze, která zabila až 16 lidí, se odehrála jen pár hodin před odletem libanonského prezidenta do Damašku, a pouhý den poté, co parlament schválil zmíněnou širokospektrální vládu. Tripolis, kde se útok odehrál, je město, kde už delší dobu panuje značné napětí. Většina obyvatel patří k sunitským muslimům, kteří podporují proti-syrský blok Saada Harírího. Je zde však také chudinská čtvrť obývaná allávity, šíitskou sektou, která má politicky blízko k pro-syrskému hnutí Hizballáh. Také mocenská elita Sýrie patří k Allávitům. Napětí mezi tripoliskými sunnity a allávity přerostla už vloni na podzim do přestřelek, a středeční exploze může spadat do této skryté války.

Je tu však ještě jedno možné vysvětlení. Nedaleko od Tripolisu leží palestinský uprchlický tábor Nahr al Bárid, v němž se vloni zabarikádovala do té doby neznámá teroristická skupina Fatah al Islám poté, co se pokusila v Tripolisu vyloupit banku. Špatně vycvičená libanonská armáda tábor obklíčila a ostřelovala dělostřelectvem, přičemž pravděpodobně zemřely stovky lidí. Vzhledem k tomu, že většina z obětí pumového atentátu na autobus byli vojáci mimo službu, mohlo by jí o pomstu této skupiny na libanonské armádě.

Hlavní zprávou tohoto týdne, a možná celého roku, je však fakt, že Libanon má novou vládu. Ta slučuje politické síly, které mají zcela rozdílnou představu o dalším směřování země. Budoucnost ukáže, zda vůle po dohodě bude větší než rozdíly, které uvnitř vlády i celé libanonské společnosti panují. Realisté a pesimisté ovšem v tomto případě tvoří jednu skupinu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumentyv sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .