Leo Pavlát: Takové popovídání...

Zatím však toto xenofobní uskupení včetně svých neonacistických příznivců vyvíjí nerušeně činnost. Řádně povolené shromáždění Romů 3. května v Chomutově bylo extremisty napadeno, aniž by tomu policie zabránila. A stranou pozornosti se událo ještě něco: Filip Vávra, spoluzakladatel zakázaného Národního odporu, aktivista, jenž má podle vlastních slov "vliv" na českou radikální pravicovou scénu a je schopen toto hnutí "směrovat", dostal v jednom z nejčtenějších českých deníků celou tiskovou stranu pro vlastní k vyjádření.

Mezi odpůrci extremismu existuje spor. Na jedné straně stojí ti, podle nichž je třeba ctít absolutní, ničím neomezenou svobodu projevu. Silná demokracie si přeci musí umět poradit i s extremistickými názory. Oponenti připomínají, že existují jistá zákonná omezení. Ta se v evropských demokraciích s jejich zkušeností 20. století týkají například verbálních projevů hanobících rasu, národ a přesvědčení, zpochybňování, schvalování či znevažování genocidy. Lidé trvající na dodržování zákona navíc připomínají, že diskuse s extremisty jim propůjčuje zdání partnera k dialogu a politické alternativy, zatímco na místě by bylo jejich ignorování.

Rozhovor s Filipem Vávrou nabídnutý statisícům čtenářům je proto, co se týče domácí radikální pravicové scény průlomový a zpovídaný s ním musel být spokojen. Postěžoval si, že nemůže říci, co si myslí o Hitlerovi, a nabídl tedy alespoň příměr spojující nacistického vůdce s prezidentem Obamou. Dostal též prostor k vysvětlení, že nedonášel policii a že s Dělnickou stranou by "určitě našel společnou řeč." Národní odpor by "srovnal s výrazem národní obrození." Není "vyznavačem násilí, ale vyznavačem sebeobrany." Vzpomenul, jak v Janově bylo třeba se "bránit před rozdivočelou policií." Ti, s nimiž souzní, prý "jsou démonizováni."

Pro Filipa Vávru to jistě bylo příjemné popovídání, protože na řadu otázek nedošlo. Nemusel například upřesnit, co u popíračů holocaustu považuje za, jak řekl, jejich "výhrady ke konkrétním věcem". Přál by si bílou, sjednocenou árijskou Evropu, ale na měřítka, podle nichž by bělost určoval, se ho nikdo neptal. Šestnáctinově nebílý by byl celkově bílý, nebo ne?

Filip Vávra se také v rozhovoru vyslovil pro to, aby Romové "usilovali o svoji samostatnost a požadovali své území." Jistě neměl na mysli část České republiky, ale nikdo po něm nechtěl, aby svou myšlenku velkolepého stěhování rozvedl. Zvlášť zajímavé by přitom bylo zvědět, jak by naložil s českým občanstvím těch Romů, kteří by své domovy opustit nechtěli. A co Židé? Někteří jsou snědější, jiní vypadají jako Švédové. Jen ti druzí by směli zůstat? Nebo by se bělost a árijskost vyjadřovala i jinak?

Stát podle mého názoru extremismu účinně nečelí a média k němu přistupují, jak jsou obecně zvyklá: Některá bulvárně a ta serioznější teď nyní budou nejspíše "bořit tabu". Zatím jsme se v celostátních denících mohli seznámit s rozsáhlou sebeprezentací amerického rasisty a antisemity Davida Dukea a nedlouho poté muže, který ho do České republiky pozval: Filipa Vávry.

Nepochybuji, že je to jen začátek nového mediálního trendu. Kdo by bez ohledu na souvislosti nestál o vyšší náklady a větší sledovanost?

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze