Leo Pavlát: Čtvrtí od konce

Chcete-li podat nejnovější důkaz, že sarkasmus uvedených aforismů platí, doporučuji prostudovat si údaje shromážděné v "Ukazateli míru ve světě", publikovaném Institutem pro ekonomii a mír se sídlem v australském Sydney. Letos počátkem léta se toto hodnocení s ambiciózním cílem poměřovat národní a regionální mírumilovnost jednotlivých států dočkalo své třetí roční verze.

V té se je možno mimo jiné dočíst, že v roce 2009 je nejmírumilovnější zemí světa Nový Zéland. Následuje Dánsko, Norsko a Island. Česká republika je jedenáctá, Švýcarsko osmnácté a Holandsko dvaadvacáté. A jak je tomu na samém konci tabulky 144 zemí světa? Tam se nachází Irák. Před ním stojí Afghánistán, Somálsko a teď pozor: 141. místo ze zmíněných 144 států patří Izraeli.

Index, jemuž pod heslem "vize humanity" vyjadřují podporu různé světové organizace i veřejně známí činitelé, tak na základě shromážděných statistik a analýz nabízí pozoruhodně lidumilný závěr: Soudě podle stanoveného pořadí je židovský stát větším dlužníkem míru než například Súdán se svými statisíci mrtvými v Dárfúru, totalitní Severní Korea otevřeně hrozící sousedům jadernými zbraněmi, komunistická Čína, hegemonistické Rusko, fundamentalistický Pákistán či Írán.

Aby bylo jasno: Tabulka neřadí země výlučně podle přímé angažovanosti ve válečných střetech či interních konfliktech, i když k nim významně přihlíží stejně jako k nákladům na zbrojení. Kvůli tomu ostatně v citované tabulce mírumilovnosti velice špatně dopadly i Spojené státy. Těm tvůrci indexu - experti z různých mírových organizací a analytici z renomované The Economist Intelligence Unit - letos přisoudili 83. místo. Že Izrael je ve válce z nezbytí a že musí zbrojit, aby uhájil svou existenci, však už tvůrce přehledu nezajímá. Jak by také mohlo:

Vždyť v kolonce "ochota bojovat" vychází nejlépe ten, u něhož je tato vůle hodnocena jako nejnižší. Což ovšem není případ Izraele. A co je v souvislosti s ním zvlášť pikantní: Pouze a jedině židovskému státu se klade za vinu, že má "velice špatné styky se svými regionálními sousedy". Jakoby celý, dodnes neukončený konflikt na Blízkém Východě nebyl vlastně důsledkem první války z roku 1948. Tehdy byl Izrael v den svého vzniku na základě rozhodnutí OSN všemi svými sousedy vojensky napaden a od té doby nemá zajištěnu bezpečnost.

"Ukazatel míru ve světě" však neřadí statistická data do pokroucených závěrů jen v této rovině. Jak zmíněno, pořadí jednotlivých zemí v něm určují ještě jiná kritéria než ta, která bezprostředně souvisejí se zbrojením a válkou - mimo jiné indikátory míry demokracie, životní úrovně a ekonomické výkonnosti. Mezi hodnocenými kategoriemi se tak například objevila občanská práva, politická kultura, volební proces, genderová rovnost, svoboda tisku, gramotnost, úroveň vzdělání, hrubý národní produkt, průměrná délka života, úmrtnost novorozenců.

Ve všech těchto oblastech Izrael prokazuje standard nejvyspělejších zemí světa, s nímž se drtivá většina států hodnocených v indexu lépe nemůže v nejmenším srovnávat. A přesto: V celkovém součtu to při zvolené statistické metodě "Ukazatele míru" vyšlo pro židovský stát jen na to čtvrté místo od konce v celém širém světě.

V Izraeli tohle "vysvědčení mírumilovnosti" vzali nejspíše na vědomí v duchu biblického výroku moudrého krále Šalomouna, "nic nového pod sluncem". A my v Evropě si připomeňme třeba "Protokoly siónských mudrců". Jejich tvůrci také nepochybovali, že Židé vždy a všude vyvolávají konflikty.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze