Legrační premiér
Belgie si v těchto dnech zvyká na to, že politik, který po volebním vítězství sestavuje vládu, nezná státní hymnu. Kdyby šlo o zábavnou soutěž, odbylo by se to přiznáním premiéra, že není chytřejší než páťák, což, jak známo, není z dospělých téměř nikdo. Co totiž člověk nepotřebuje k životu, to zpravidla zapomene.
Belgie je, zdá se, zemí, kde není třeba znát hymnu, což v dnešním světě plném vypjatého nacionalismu působí docela sympaticky. Potíž belgického politika tkví v tom, že chtěl svou nevědomost zamaskovat. Hymnu nakonec z paměti vydoloval, jenomže francouzskou, což od holandsky mluvícího Vláma berou jako provokaci francouzsky mluvící Valoni. Obecně platí, že ptát se premiérů na banality, je vděčné. S velkou pravděpodobností neznají cenu jízdenky v metru anebo kolik stojí nejčtenější noviny. Vyvozuje se z toho, že je politik odtržen od reality, a nic neví o životě normálních lidí.
Taková kritika, mimochodem, není zrovna fér. Důvodem neznalosti ve zmíněných případech nebývá arogance, nýbrž to, že politika vozí řidič, anebo že mu přehled toho podstatného z tisku připravuje tiskový odbor. Směšným ho pak nečiní konkrétní neznalost, ale narušení pracně budované image, že ví všechno, všemu rozumí, ve všem se vyzná. Pět týdnů po volbách Belgičané nemají novou vládu. Teď aby trnuli, zda nový premiér po francouzské hymně nepřijde s nápadem, aby se Belgii vládlo z Paříže, třeba proto, že by to bylo levnější! To samozřejmě nehrozí. Nový premiér naopak převzetím Marseillaisy pobavil celou Evropu. Víme, že s Belgičany je legrace, což je dobrá vizitka v atmosféře, kdy v EU přibývají nacionalističtí potížisté.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
