Legenda Tigrid
Kdybych řekl, že publikum bylo z valné části prominentní - bývalý prezident republiky a především legenda sama o sobě, ctěn v cizině a vnímán doma v obsahu úsloví o prorocích a domovu, Václav Havel, bývalí kancléři Hradu Karel Schwarzenberg a Ivan Medek a především Ivanka Tigridová s údělem toho, který zůstal, se vzpomínkou denně účastnou a bezčasově aktuální.
A kamarádi a známí i neznámí, novináři a tvůrci a všichni, kteří k takovým příležitostem patří, stvořili jistě nejvlídnější obecenstvo promítání dokumentu o hostu toho odpoledne nejdůležitějším - Pavlovi Tigridovi.
Nejsem filmový ani televizní kritik a mohu tedy mluvit výhradně nikoli za sebe, ale za svůj pocit a ten byl jednoznačný - nejjednoduší a neokázalé pojetí odpovědí Pavla Tigrida s archivními dokumentárními snímky vytvořilo kontrast dvou časů - jednoho, který dějinně , ani nijak jinak, už nikdo nezmění a proměn člověka v čase. Pavel Tigrid ve svých pětaosmdesáti letech byl už dost vysoko , aby události v údolí viděl s vyrovnaným nadhledem rozumu a čím dále tím více zúčastněným citem, který odbýval častým ironickým komentářem o snadné dojímatelnosti starců.
Od té doby , co jsem ho znal, říkával často, že je už starý, senilní a zapomínající.
Dočetl jsem se, náhodou, večer po promítání v životopismé knize o Carlu Gustavu Jungovi, že také velký švýcarský psycholog a psychiatr tvrdíval s oblibou totéž . Když mu okolí připomínalo, že svém beznadnějném stáří mluvil už před dvaceti lety, prý se smál a dodával, že to nevadí, neboť od té doby se nic nezlepšilo.
Je osudem všech lidí, kteří tak či onak zasahují do dějin a vystupují na velkém jevišti světa, že jejich skutečné životy přetaví čas i lidová tvořivost všeho druhu do nezničitelného obrazu legendy, která se prosadí co jediná platná pravda a pokoušet se o retuše ve smyslu "Jak to doopravdy bylo", je nesmyslné z tolika důvodů, že je nejlépe ponechat právě legendě co její jest. I tím se platí daň proslulosti a života ve službě, neboť, ať chceme nebo ne, velké životy se odehrávají vždy ve jménu poslání, které není člověku určeno, nýbrž vůle vyšší ponechávají na svobodu rozhodnutí na tom,aby z osudu mnoha povolaných učinil osud vyvolených.
Těžko soudit, jak bude televizní výpověď o jednom z nejzajímavějších lidí minulého i našeho století, v mnoha ohledech symbolu té dlouhé bitvy o návrat demokracie do zdejších končin, působit na diváka, který Pavla Tigrida neznal jinak, než jako muže z doslechu, novin či obrazovky.
Dnes už , vlastně, i muže z čítanek, jehož podoba na školním stupínku bude úměrně blednout s poměrem udílených známek po otázkách, kdy se narodil, co činil a hlavně proč a vyjmenujte hlavní díla - a poměrem skutečnosti, jež sice nenávratně odchází, ale zůstává, díky, jinak srdečně proklínané technice tak, jak ji zachová nezúčastněný svědek. Film.Kdysi se mne kdosi ptal, jaký je vlastně Pavel Tigrid?
Řekl jsem mu tenkrát v souvislosti i jiné : Křížová synagoga Zeměkoule co voda Plastici v programu láska a doba a souboj na dvojí trojitá synagoga
Bůh ví, proč jsem to řekl. A Bůh ví , je-li to pravda.Pokus o ni v každém případě.
Český spisovatel Josef Jedlička napsal a řekl kdysi v rozhlasové stanici Svobodná Evropa u příležitosti jiné:
"Nemáme v úmyslu přednést jubilejní laudatio ani převyprávět vlastními slovy slovníkové heslo o životě a působení..."
Ani já dnes nemám v úmyslu přednést slavnostní laudatio a to, co chci přesto převyprávět je stručné konstatování, že je dobře, když takové dokumenty v České televizi vznikají. Nebo obráceně - bylo by tristní, kdyby nevznikaly.
V tomto smyslu je konstatování, že televize představila nový dokumentární film také vyslovením pravdy poněkud neotřesitelné - pochybovat o užitečnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků je přinejmenším málo prozíravé.
Ale to už vlastně nesouvisí s pocitem ryze osobním : měli jsme zkrátka možnost prožít několik desítek minut s Pavlem Tigridem. Upřímně ten zážitek přeju i všem televizním divákům.
