Kterak se mluví i nemluví s KSČM

Komunisté se stali trvalou součástí našeho politického systému. Všechny ostatní strany s nimi jednají a vyjednávají. Za dob prezidentování Václava Havla byli na nejvyšší úrovni ještě trochu ostrakizováni, to se ovšem změnilo s příchodem Václava Klause, který si ještě před svým zvolením přišel říct o jejich podporu a také ji dostal. Zanedlouho se předseda komunistů objevil na zámku v Lánech a poslední bariéry padly.

O tom, proč tomu tak je, se vedou neustále spory. Jedni svalují vinu na přílišnou měkkost tzv. humanistických intelektuálů v čele Občanského fóra. Jiní připomínají, že Václav Havel a jeho spolubojovníci mohli těžko - a pravděpodobně ani nechtěli - ostře postupovat proti někomu, kdo jim v podstatě dobrovolně odevzdal moc a vládu nad touto zemí. Víceméně poklidné předání moci mělo své důsledky i v zachování právní kontinuity a komunistickým režimem.

Polistopadoví legislativci strašili absolutním společenským rozvratem, včetně neplatnosti uzavřených manželství, pokud by právní kontinuita nebyla zachována. Svoji roli nakonec sehrálo i to, že řada prominentů Občanského fóra byla v minulosti členem KSČ, což platí i řadě prominentních členů současných parlamentních stran. Výjimkou je samozřejmě KDU-ČSL, která ale byla členem Národní fronty, poslušně uznávající vedoucí úlohu KSČ a plně podporující její politiku .

Parlament o listopadu přijal zákon o zločinnosti komunistického režimu, ale ty, kteří se na tomto režimu podíleli nechal klidně na pokoji. A komunistická strana se po několika letech, kdy seděla potichounku v koutě, osmělila a začala umně využívat všech vymožeností demokratického uspořádání.

Není divu, že to řada lidí v současné době cítí jako nespravedlivost a že má pocit, že se naše společnost se svoji komunistickou minulostí nedostatečně vypořádala. Namítají - celkem logicky - že hákový kříž jako symbol nacismu je zakázán, zatímco srp a kladivo si každý může vyvěsit a používat dle libosti. Přitom komunistická ideologie připravila na světě o život podstatně více lidí, než kolik jich bylo zabito ve jménu nacismu a fašismu. Naši skalní antikomunisté se čas od času pustí do akce, kterou chtějí na tento paradox upozornit a připomenout naši evropskou jedinečnost, kdy přímý nástupce totalitní komunistické strany svobodně diskutuje v demokratickém parlamentu.

Novela trestního zákona zakazující propagaci nacismu a komunismu byla z druhu těchto poněkud zoufalých pokusů. Vyhlídky na její přijetí v době, kdy všechny strany tu či jindy potřebují hlasy komunistů a čile s nimi vyjednávají a kdy nejvyšší komunista zasedá ve vedení Poslanecké sněmovny, nebyla nikdy příliš vysoká. A to přesto, že v době vzniku návrhu zákona sliboval místopředseda Senátu Jiří Liška sliboval plnou podporu ODS.

Ovšem projednávání novely trestního zákona zakazující propagaci komunismu a fašismu dokonale odhalilo sousedské pojetí parlamentní demokracie, které mezi našimi politiky převládá. Jednání Senátu jako by vypadlo ze Stroupežnického Našich furiantů. Pro většinu našich senátorů nebylo důležité meritum věci, ale osoby těch, kteří zákon překládají. Kdyby to byl Lojza, tak bychom hlasovali pro, ale že je to Pepa, tak musíme být proti.

Proč? No protože nám Pepa nedávno šlápl na nohu.

Jde samozřejmě o nevyřízené účty z prezidentské volby, kdy předkladatelé zákona nehlasovali pro kandidáta ODS a jeden z nich si ho odvážil kritizovat. Nepřijetí zákona o zákazu propagace fašismu a komunismu není samozřejmě žádná tragedie. Vypořádat se s komunistickou minulostí již asi není úkol pro politiky. Těm se to nepodařilo, takže nyní jsou na řadě spíše historici, spisovatelé a všichni účastníci společenského diskursu. Na tomto případu je spíš smutný nedostatek velkorysosti a stále přetrvávající malichernost našich politických sporů. Pokud budou naši volení zástupci stále promítat osobní sympatie a antipatie do svého rozhodování, nikdy se nepřiblížíme ideálu anglosaské demokracie, ve kterém se tolik našich zastánců konzervativních hodnot tak slastně shlíží.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .