Krůček k osmnáctkové vládě

2. červen 2010

Takřka bezprostředně po víkendovém volebním hromobití zazněly výroky lídrů Věcí veřejných, že by se strana nemusela podílet na vládě, jen ji podporovat. A leckoho to zarazilo. Když občané letos vyvrátili klišé o věčných patech, za nimiž vždy následovalo po celé volební období klopýtavé přetahování o minimální sněmovní většinu a objevila se nezvyklá možnost sestavit hned několik pohodlně většinových koalic, pak se zdálo divné, aby jedna ze stran nejlogičtějšího uskupení – konec konců defakto jeho pravděpodobnost urychlila rezignaci Jiřího Paroubka – lidově řečeno „dělala fóry“.

Zvlášť jestliže navzdory svému názvu Věci veřejné důvody k pouhé toleranci neřekly nahlas, jen naznačují, jakoby některé zásadní body jejich programu byly pro ODS a TOP 09 obtížně akceptovatelné. Jenže nevíme které a proč by tomu tak mělo být. Úvahy o mimovládní podpoře navíc zřejmě padaly jen takříkajíc „přes média“ a nikoli tedy potenciálním partnerům do očí. To nevyhnutelně vyvolalo dohady, že ve skutečnosti jde o něco zcela jiného, totiž o personální otázky a konkrétní ministerská křesla. Přičemž se nejčastěji mluví o zálusku Víta Bárty, považovaného za sponzora či takřka majitele Věcí veřejných, který je zároveň vlastníkem bezpečnostní agentury ABL na křeslo ministra vnitra. Ve kterém by ovšem musel působit minimálně jako osoba ve střetu zájmu. Včera sice předseda Věcí veřejných Radek John prohlásil, že Bárta ministrem vnitra určitě nebude, ale spekulace to nezarazilo. Včetně oné zásadní, že VV prostě taktizují, aby získaly pozici pomyslné „drahé nevěsty“ do vládního projektu. Na což ale nejsou příliš zvědavi ani voliči, ani představitelé ODS a TOP 09 a v dané chvíli jde o souhlas s rámcovou dohodou, na jejímž základě dojde k jmenování premiéra a vše se může dát do pohybu. Na dohady o jménech a resortech je přece ještě spousty času. Zkraje zvolený postup VV se stal předmětem kritiky médií a zdálo se, že s VV přijdou možná potíže v duchu minulých zvyklostí české politické scény, na jejích kritice ale strana ve volbách stavěla svůj úspěch.

Středa nicméně znamenala mírný pokrok – John a spol. vyjádřili po prvém sezení celé potenciální vládní trojice, že hodlají o podílu na vládě dál jednat a média zaznamenala, jak se předáci stran tvářili po schůzce spokojeně. Činit z toho optimistické závěry by jistě bylo předčasné. Ale přece je o něco jasněji a Nečasovy, Schwarzenbergovy a Johnovy expertní skupiny mohou zahájit detailnější hovor nad programovými plány sedmi tématických okruhů.


Kdo něco ví o prioritách ODS, TOP 09 a Věcí veřejných předpokládá, že ve většině otázek by nemusely vzniknout třenice, jinde bude vyjednávání asi složitější – například pokud jde o ekologický tendr nebo soubor protikorupčních opatření, o kterém Věci veřejné mluví snad vůbec nejčastěji, ani by ho přesněji specifikovaly. Ale prostor pro kompromisy by mohl být poměrně široký. A voliči, kteří tentokrát tak výrazně zamíchali pomyslnými kartami, mají právo očekávat, že po třech letech slabé vlády s přeběhlíky a roce nepolitické vlády odborníků zvítězí zdravý rozum a svým způsobem historická šance bude využita. Zvlášť ve chvíli, kdy je nezbytné přistoupit bez otálení k politice úspor a ozdravění veřejných financí. V tom jsou také ODS, TOP 09 a Věci veřejné zajedno i prezidentem Klausem, který sice už před volbami dával najevo, že je pro něho Johnova strana poněkud nejasná, ale který přesto jistě dá zelenou „vládě rozpočtové odpovědnosti“, jak projektu říká Petr Nečas. Pokud by se ovšem koaliční dohoda zadrhla, pak prezident zcela jistě nabídne příležitost faktickému volebnímu vítězi, tedy sociálním demokratům. S těmi rozhodně aspoň prozatím nehodlají jít do spolku ani ODS ani TOP 09 a Věci veřejné by tedy mohly s ČSSD uspět jen za předpokladu tiché podpory komunistů. Do čehož se sněmovnímu nováčkovi s ambicemi nebýt jen stranou „na jedno použití“ rozhodně nechtělo. Lze snad pochopit, že po zkušenosti například Zelených, kteří hned po vstupu do sněmovny zasedli ve vládě a dopadli tak, jak dopadli, by Věci veřejné chtěly být opatrnější. Ale jsou v jiné situaci než Bursíkovci před čtyřmi lety: součet poslaneckých křesel říká, že je třeba rýsujícímu se kabinetu přinejmenším dát šanci, aby nastartoval reformy. A co bude řekněme za dva roky, to už je věcí zcela jinou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Spustit audio