Krize čistí školství

Podle aktuálního výzkumu průměrných mezd, zveřejněném v regionálních Denících, se v posledním loňském čtvrtletí ustálil mzdový průměr za hodinu u soukromých firem na zhruba 150 korunách a v úřadech a státních institucích jen o necelé dvě koruny nad touto hranicí. Přitom taková čísla zdaleka neplatí pro všechny.

S těmito nebo vyššími výdělky může totiž, podle známého hesla statistiků, že- když jeden sní celé kuře a druhý zůstane o hladu, tak tudíž snědli v průměru každý půlku kuřete,- jen asi třetina pracujících. Naopak menší než průměrný plat pobírá v soukromých firmách víc než šestasedmdesát procent pracujících a ve veřejném sektoru bezmála šedesát procent lidí.

A jak jsou na tom v tomto srovnání učitelé odborných předmětů? Prakticky stejně jako redaktoři v médiích, nebo o něco málo lépe než nižší důstojníci v armádě: berou v průměru 176 korun 50 na hodinu. Což je jen o 17 korun méně než mají například policejní inspektoři. Jistě, tohle praví statistika: jak to pak na školách chodí konkrétně, je jiná věc. Ale minimálně poslední tři roky, co se na školách už neučí podle centrálních osnov nýbrž podle vzdělávacích programů, by měly mít školy prostor pro rozvíjení vlastní kreativity i odměňování podle výkonu a ne – nebo ne jenom- podle odsloužených let.

Smyslem školské reformy je oprostit informace od zbytečného balastu, představit je v souvislostech, v reálném životě, tak, aby je děti pochopily a nemusely je biflovat. Tím pádem se ale zásadně zvýšily i nároky na učitele: Učební projekty nelze vymyslet jednou pro vždy. Je třeba je neustále inovovat, aktualizovat podle nových podnětů. Propojování s jinými předměty vyžaduje soustavnou komunikaci s dalšími členy učitelského sboru. I ve školách tedy začalo platit to, co v každé jiné firmě: že její zaměstnanci jsou tým, na jehož kreativitě a sehranosti záleží úspěch podniku.

A vlastně je zvláštní, že to trvalo dost dlouho, než přišel další logický krok: totiž požadavek, aby k tomu měli dostatečné nejen kvalifikační, ale i osobnostní předpoklady. Jinými slovy, jak uvádí MFD bude se Ministerstvo školství teď prý snažit o to, aby v rámci vysokoškolské reformy mířili na pedagogické fakulty jenom lidé, kteří skutečně učit chtějí a kteří o práci s dětmi stojí. Nikoli ti, kteří nevědí, co se sebou. Zajistit by to měly přijímací zkoušky, jejichž součástí by byly například psychologické testy.

Od učitelů se napříště bude každopádně očekávat, že se budou chtít dál vzdělávat, že tomu budou ochotni obětovat třeba i část prázdnin. A že tohle všechno pak skutečně poznají i na svých platech. Platová nivelizace je mnohde pořád ještě hlavním důvodem toho, že si školy dobré učitele neudrží.

Přitom je právě tohle alfa a omega úspěchu nejen jednotlivých škol, ale celé společnosti: na učitelích do značné míry záleží, jak bude vypadat to nejcennější, co dneska každá země má: lidský kapitál. Dá se to vůbec penězi zaplatit? Asi těžko, jinak by učitelské povolání nebylo odjakživa především posláním.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a
Argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.