Kormidelnice našeho zdravotnictví

Předesílám, že o odborné úrovni našeho zdravotnictví panuje shodné mínění, že - obecně vzato - ve srovnání se zeměmi, jimž říkáme vyspělé, vcelku obstojí. Jinak je však posuzována jeho životaschopnost. O té se mluví méně. O to víc se o ní pochybuje. Spíše se zdá, že naše odborně uspokojivé zdravotnictví ve své stávající podobě a za stávajícího finančního hospodaření resortu i země dlouho nevydrží. Že jeho případný kolaps není chimérou.

Konkrétní představu o tom, jak by vypadal, nemám. Zřejmě by to byl jev stejného druhu jako třeba kolaps veřejných financí nebo penzijního systému. To také nejsou pouhé přeludy. - V takové situaci by bylo lépe, kdyby v čele resortu stál člověk sice prozíravý, ale s odvahou ke změnám.

Paní ministryně se komunikaci s médii (tedy s veřejností) teprve učí. Občas prohodí něco, co by měla říci jinak. Její vyznání, že byla 22 let v KSČ a že se za to nestydí, je dosti prekérní, uvážíme-li, že se ty její roky kryjí s epochou normalizovaného reálsocialismu. Tedy s dobou nejhlubší demoralizace českého národa v jeho novodobých dějinách. - Je docela možné, že těch, jimž její slova zněla konejšivě, je u nás víc než těch, kdo jimi byli znepokojeni. Ale to je jiné téma. Téma nestrávené minulosti, s níž se asi dnes žijící pokolení už nevyrovná. - Paní ministryně také řekla, že nikomu osobně neublížila (a mně není zatěžko jí uvěřit). Její vyznání má však kromě minulostního rozměru i ten budoucnostní. Pokusím se to vysvětlit. Každá rozumná lidská instituce má dvojjediný úkol: aby sloužila účelu, pro který byla vytvořena, a aby se udržela při životě a nezanikla. Např. nemocnice: má dobře léčit a nemá zbankrotovat.

Zaměstnat mysl jednou ideou je snazší, než tam udržet obě. A tedy nastává problém.

Naše státem dotované zdravotnictví nese v sobě kletbu minulých časů, totiž návyk na nehorázné plýtvání čili ztrátu smyslu pro hospodárnost. Lze očekávat, že proměna nemocnice z organizace příspěvkové v obchodní, např. v akciovou společnost, tomu učiní přítrž, protože zavede novou strukturu odpovědnosti. - Tento krok, na pohled "správným směrem" (jak se dnes říká), je však záhodno korigovat polistopadovou zkušeností s tím, co nazvu stručně "vpádem podnikavců do nově otevřeného prostoru svobody podnikání" (doufám, že to říkám srozumitelně).

Riziko, že nemocnice coby akciovka dá přednost úspěšnému ekonomickému přežívání před poskytováním potřebné péče, není jen teoretické. Slýchám, že mu lze vhodnou legislativou předejít. Že lze vytvořit taková pravidla hry, aby to nebylo možné. To se hezky poslouchá, ale mám naproti tomu zkušenost s účinností zákonů, s normotvornou praxí naší Sněmovny i s obecným sklonem preferovat pragmatiku před etikou. Opatrnosti paní ministryně proto rozumím. Přesto nezapomínám na dvojjedinost jejího poslání, jehož součástí má být i snaha předejít kolapsu našeho zdravotnictví. Ano, je to chůze po hřebeni střechy. Možná dokonce po ostří nože.

Obávám se však její jednostrannosti. Mám-li to vyjádřit termínem vypůjčeným z fyzikální chemie, tedy její "levotočivosti". Prozradila ji svým paternalistickým pojetím vztahu lékař-pacient. Co tím myslím? Jedním ze základních principů lékařské etiky je respekt k pacientově autonomii, k jeho svobodě. - Prý není radno seznamovat veřejnost s terapeutickými úspěchy a neúspěchy jednotlivých zdravotnických zařízení. Ani zpřístupňovat pacientům zdravotnickou dokumentaci. Prý by z toho měli těžkou hlavu, možná by začali "šílet", jak se pí ministryně uřekla. Zde bych od ní očekával podstatně osvícenější postoj. Proto si nejsem jist, jak to její putování po hřebeni střechy dopadne.