Kontroverzní čínský zákon a Tchajwan

Ideologie se nicméně v posledních letech specializuje hlavně na domácí poměry. Nadále pokračuje tvrdé pronásledování disidentů a jakékoliv politické opozice. Vláda jedné strany je nadále tvrdou realitou. Málo se ví také o pronásledování různých náboženských skupin, což se týká také křesťanských církví, které mají stále větší počty přívrženců.

V zahraniční politice se Peking snaží chovat v zásadě konstruktivně, i když sleduje svoje vlastní zájmy. Je si dobře vědom rostoucí hospodářské síly říše středu, stejně jako toho, že má dost času. V některých otázkách je ale nekompromisní a chová se jako v časech nejhlubší studené války.

Patří k nim Tchajwan, který považuje za svou provincii a v žádném případě nechce dopustit, aby tento ostrov vyhlásil samostatnost. Připomeňme, že na Tchajwan se kdysi uchýlil generál Čankajšek, který prohrál v boji s komunisty a přežil díky podpoře Spojených států. Washington je dodnes garantem nedotknutelnosti Tchajwanu. Bez amerických vojáků v oblasti by bylo mnohokrát v uplynulých desetiletích vypuknutí válečného konfliktu otázkou snad jen několika hodin.

Čína prožívá nyní zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců, a právě na něm bylo oznámeno plánované přijetí zákona, který má zabránit štěpení země. Podrobnosti pouze postupně a částečně vyplouvají na povrch. Podstata je ale jasná: varovat Tchajwan, že Damoklův meč použití síly nad ním visí nyní stejně, jako kdykoliv v minulosti.

Jeden z představitelů specifikoval, kdy by Peking přistoupil k použití jak řekl "nemírových prostředků". Mělo by to být ve třech případech: kdyby tchajwanské úřady udělaly reálné kroky k oddělení ostrova od Číny, nebo kdyby došlo k vážným incidentům, nebo kdyby se vyčerpaly mírové prostředky řešení konfliktu. Formulace jsou natolik neurčité, že bychom mohli plánovaný zákon shrnout do věty, podle které Peking může vyhlásit válku Tchajwanu kdykoliv.

Kdo například posoudí, jestli byly skutečně vyčerpány všechny mírové prostředky? Kdo posoudí, který incident je vážný a který ne? A kdo může říci, které kroky Tchajwanu skutečně vedou k samostatnosti? Peking si prostě nechává otevřené dveře, ačkoliv se ohání tvrzením, že případný vojenský konflikt by byl až nejzašším řešením. To ale není žádná novinka. Celkově se dá konstatovat, že případné přijetí zákona bude mít hlavně politický dopad. Jeho funkcí je spíše postrašit než formulovat nějaké reálné postoje.

Zajímavé je, že Tchajwan jakoby předznamenával samotný vývoj v Číně. I tam panoval kdysi tvrdý režim. Otevřel se ale obchodování se Západem a svobodnému podnikání. Postupem času vznikl tlak na postupné zavádění demokratických prvků do tamní politiky. K ideálu má zatím ostrov daleko, faktem ale je, že tam proti sobě kandidují vládní a opoziční strany, a že na cestě k demokracii udělal Tchajwan ohromný pokrok.

Bude cosi podobného následovat v samotné Číně? Pokud ano, potom zodpovídá její situace stavu, kdy se Tchajwan označoval ve světě termínem "ekonomický zázrak" či jeden z "ázijských tygrů", ale svobodné volby tam byly ještě neznámou věcí. V jistém smyslu bychom mohli konstatovat, že ono čínské "hladké přistání" se na Tchajwanu dávno podařilo.

Momentální nepřátelská gesta Pekingu zapadají přitom do širšího kontextu vztahů mezi Spojenými státy a Evropou. Washington žádá Evropany, aby nerušili embargo na dodávky zbraní do Číny. Bylo zavedeno po masakru studentů na náměstí nebeského klidu, a hlavně Francie nyní prosazuje jeho zrušení. Pro Američany by to představovalo určité ohrožení, neboť - jak už bylo řečeno - právě na jejich bedrech je udržení stability mezi Čínou a Tchajwanem.

Je tedy důležité, aby nejnovější vývoj v Pekingu evropským politikům a pozorovatelům neunikl - a aby nebyl v žádném případě bagatelizován.