Konec sankcí EU proti Libyi

Všechny tři postoje se uplatňují, a když se rozhlédneme po současném světě, najdeme přehršle příkladů. Západ momentálně spolupracuje například s Čínou, která je nadále komunistická, vesele pronásleduje disidenty, ignoruje lidská práva, ale na druhé straně se hospodářsky otvírá světu a s kapitalismem to myslí docela upřímně.

Tvrdé embargo naproti tomu používají například Spojené státy vůči komunistické Kubě, kde diktátor Castro nadále vede boj proti světovému imperialismu, a kdyby mohl, vyhlásí Americe okamžitě válku. Místo toho nemůže ve Spojených státech už celá desetiletí prodávat svoje oblíbené doutníky.

Vojenské řešení bylo vidět v poslední době pro změnu v Iráku. Mimochodem, bývalý diktátor Saddám Husajn prošel v různých stadiích svého vývoje všechny tři alternativy. V dobách osmileté války proti Íránu a jeho islámské revoluci měl tichou podporu Západu, po invazi do Kuvajtu následoval naopak částečný vojenský zásah, a potom dlouholeté saknce. Když ani ty nepomohly, přišlo s konečnou platností svržení režimu.

Za poznámku stojí fakt, že když se zvolí některý v uvedených přístupů, obyčejně se hojně diskutuje o jeho účinnosti. Například nyní otevřel otázku Kuby americký prezidentský kandidát John Kerry, který tvrdí, že sankce postihují ve skutečnosti už tak zubožené obyvatele, pád Fidela Castra nijak neuspíšily a ukazují se jako nešťastné. Podobné argumenty zaznívaly v případě Iráku, kde bylo naprosto zjevné, že Husajna osud obyvatel vůbec nezajímá. Na druhé straně izolace alespoň částečně omezila jeho nebezpečné aktivity.

Co se týče Libye, 18-leté embargo mělo určitě smysl. Ve vztahu k této zemi a jejímu vůdci Kaddáfímu existovala v podstatě shoda. Sankce byly zavedeny po teroristickém útoku na letadlo společnosti Pan American, jež se zřítilo nad skotským Lockerbie na Vánoce roku 1988. Plukovník Kaddáfí vyznával teroristické metody, poskytoval výcvik lidem, kteří odcházeli do různých zemí a byl nepochybně za dalšími teroristickými akcemi proti Západu. Nezastavilo ho ani výstražné bombardování jednoho z jeho sídel Američany.

Po letech se ale plukovník otočil o 180 stupňů. Blahodárně na něj zapůsobil osud Saddáma Husajna v přímém přenosu. Rychle si spočítal, že by ho mohlo čekat cosi podobného. Snad na něj měli osvětový vliv i jeho synové, kteří žijí v západní Evropě (jeden z nich podniká a hraje fotbal v italské lize). Ať už je to jakkoliv, libyjský plukovník minulý rok šokoval veřejnost prohlášením, že zastavil jakékoliv pokusy o získání jaderných zbraní a chce se Západem spolupracovat.

Ačkoliv některé země se zrušením sankcí ještě chvíli váhaly, bylo jasné, že Kaddáfí se může stát pozitivním příkladem pro celou řadu diktátorů. Nebude sice asi nikdy postaven před soud, což by si zasloužil. Jenomže právě v tom spočívá onen motivační potenciál pro diktátory, kteří by se chtěli stát hodnými hochy. Jinými slovy: místo sankcí přichází nyní ze strany Západu spolupráce.

Je přitom evidentní, že nezůstane jenom u symbolů a gest. Když Kaddáfí koncem letošního dubna rozbil svůj pověstný stan v Bruselu, bylo každému jasné, že tak jako on potřebuje Západ, může i Západ potřebovat jeho. Otázkou zůstalo, zda přimhouřené oči nad jeho temnou minulostí přece jenom nejsou tak trochu proti principu, a zda finanční odškodnění obětí stačí.

Prostor pro spolupráci se ovšem rychle otevřel. Evropská unie se děsí ilegálních přistěhovalců - a mnozí z nich přicházejí právě přes Libyi. Plukovaník dal přitom otevřeně najevo, že proti nim nemíní zasahovat, pokud nedostane z Evropy zbrojní dodávky, včetně moderního nočního vidění a zaměřování. Hlavně Itálie vehementně prosazovala jeho nároky, neboť potřebuje, aby utečenecké tábory vznikaly na afrických březích, nikoliv na italském území.

Takže ministři zahraničních věcí evropské 25-ky se nyní v Bruselu dohodli, že Kaddáfímu vyhoví. Požadují ovšem ještě jeden ústupek, a to propuštění čtyř bulharských sester a palestinského lékaře, které Tripolis obvinil z nakažení stovek dětí virem HIV a odsoudil je k smrti. Nyní čekají už několik let na svůj osud ve vězení a tvrdí, že některé výpovědi byly vynucené. Jejich právníci jsou přesvědčeni, že přenesení viru zavinily mizerné hygienické podmínky v nemocnici, kde pracovali.

Zda bude spolupráce s libyjským plukovníkem fungovat stejně dobře jako sankce, to by bylo předčasné prorokovat. Jisté ale je, že Muammar Kaddáfí zůstává člověkem, kterému není radno stoprocentně věřit. Jak to říkal někdejší ruský generál: důvěřuj, ale prověřuj.