Konec britského appeacementu s teroristy?

Kritikům vadí jakási nová forma appeacementu, který se Británii krutě vymstil za 2.světové války. Tehdy si mysleli, že se dá s Hitlerem dohodnout a nasměrovat jeho nenávist jinam. Premiér Chamberlein se z Mnichova (kde spolu s Francouzi obětoval Hitlerovi demokratické Československo) vracel s pocitem vítězství a nadšeným zástupům tvrdil, že zachránil mír. Přesný opak byl pravdou a jeho naivita stála naopak Brity (a nejenom je) mnoho životů. Appeacement dopřál Hitlerovi čas, aby se na agresi směrem na západ mohl připravit.

Podle kritiků je nyní otázka, zda britská vláda tajně nedoufala v jakýsi nepsaný appeacement s teroristy. Úřady v Londýně to samozřejmě naprosto vehementně popírají, určitý stín podezření ale zůstává. Olej do ohně přilil saudskoarabský tisk, který vzápětí po čtvrtečních útocích vyčetl Britům jejich toleranci vůči nebezpečným osobám. Ze samotné Saudské Arábie totiž uteklo do Londýna několik osob, jež byly doma hledané nebo rovnou odsouzené - a Britové je odmítli vydat. Považovali je totiž za pronásledované disidenty.

Těžké srdce mají na Británii i další země, například Maroko, které odsoudilo na 20 let vězení 44-letého Mohameda al-Guerbouzího, a to v souvislosti s teroristickým útokem v Casablance. Tento muž ale dostal politický azyl v Británii a ta ho odmítla vydat. Ironií osudu je nyní skutečnost, že samotní Britové žádají Europol, aby tohoto člověka pomohl dopadnout, tentokrát v souvislosti s útoky v Londýně.

V Británii žijí 2 milióny muslimů, z toho polovina v Londýně. Absolutní většina z nich jsou slušní lidé, kteří respektují zákony. Současně se ale staly ostrovy rájem radikálů, neboť tam prožívali relativní bezpečí. Hlavně v posledních letech, kdy se zpřísnily zákony v mnoha západních zemích, byla pro ně Británie doslova magnetem.

Do jisté míry to nepochybně souvisí s dlouholetou britskou tradicí politické svobody, svobody projevu a ochrany lidí, pronásledovaných za své názory v jiných zemích. Zdá se ale, že úřady nedokázaly dostatečně rozlišovat mezi těmi, kdo pomoc potřebují a těmi, kdo jenom využili nabízenou příležitost.

K tomu se přidává otázka, o které se začalo hojně diskutovat: co se vlastně káže v početných londýnských mešitách? Na mnoha místech jsou to nenávistné proslovy, zaměrené proti Západu. Poslouchal je pozorně například Richard Reid, který se snažil odpálit letadlo výbušninou, ukrytou v botě. Chodil do mešity na severu Londýna, ve čtvrti Finsbury Park.

V uvedené mešitě kázal například abů Hamza Masrí, který vyženil britské občanství, žil ze štědré podpory a hromžil proti prohlilému Západu. Dobře známý je v londýnské komunitě muslimů také Šajch Umar Bakrí, který s absolutním klidem oznámil v rozhovoru pro tisk, že evropská pobočka Al-Kaídy v Londýně se právě připravuje na velkou operaci. Bylo to v dubnu 2004. Mimochodem, na adresu západních politiků dodal, že pokud nezmění svoje postoje, budou mít 11.září každý den.

Tito lidé si plnými doušky užívali britské svobody projevu. A nejenom to. Londýn se pro ně stal místem, kde se (podle kritiků) daly velice lehko sehnat peníze a rekrutovat noví členové radikálních organizací. Dnes je v Británii 10 až 15 000 musimů, podporujících Al-Kaídu. Z nich nejméně 600 prošlo výcvikem u teroristů v Afghánistánu a v dalších zemích.

Velkou pozornost vyvolaly v této souvislosti poznámky bývalého šéfa londýnské metropolitní policie, Johna Stevense. Ten tvrdí, že útoky v Londýně jsou skoro s jistotou dílem britských občanů, a co je ještě horší: v zemi existují stovky lidí, připravených udělat kdykoliv něco podobného, ne-li daleko horšího.

Od 11.září 2001 padly tedy nepochybně přinejmenším dva mýty. Jedním je tvrzení, že zdrojem islámského terorismu je chudoba. Brutální útočníci v letadlech, narážejících do newyorských mrakodrapů ale nebyli chudí. Právě naopak, pocházeli z majetných rodin, nemluvě o tom, že arciterorista Usáma bin Ládin je milionář, který disponoval majetkem, o jakém se nikomu z nás ani nesní.

Druhou pověrou je to, že zdrojem radikalismu muslimů je jejich nedostatečná integrace v západních společnostech. Tato pověra padne asi definitivně v Londýně. Pravdu má totiž francouzský premiér Dominique de Villepin, který tvrdí, že teroristé nejsou žádní cizinci, ale osoby velmi dobře integrované v západních společnostech.

Je tedy otázka, nakolik byla zmíněná forma appeacementu mezi britskými úřady a islámskými radikály záměrem, a nakolik tito lidé prostě využili výhody jedné z nejsvobodnějších společností na světě. Je ale vysoce pravděpodobné, že britská důslednost se nyní obrátí proti nim. A za jisté můžeme považovat to, že s teroristy žádný appeacement nefunguje. Jak to často opakuje izraelské vedení: buď je zničíte, nebo zničí oni vás.