Koncert na sametové struně

Řekla bysem, že se domů ještě podíváte. Peníze vzala, ale její předpověď byla správná. Vrátili jsme se 24. prosince 1989 o půl páté ráno. Návrat nám byl postříbřen maličkým štědrovečerním zázrakem. Domů se už nikdy nevrátíme, říkával jsem v emigraci svým dětem. Ale kdyby přece, tak si na hranici pustíme Smetanovu Vltavu. Děti braly můj patetický úmysl jako stařecký rozmar, nicméně, když jsme na Rozvadově minuly podmračeného samopalníka, zeptali se, kde je ten Smetana? Kazetu jsem samozřejmě zapomněl doma v Baselije na botníku.

Tak jsem aspoň pustil rádio. Stanice Bavorsko čtyři právě začala vysílat Smetanovu Vltavu. Jak´s to, tati, zařídil, žasly děti. Druhý zázrak se přihodil u Plzně. Spadly jsme do neosvětlené jámy ve vozovce, trochu připomínala past na mamuty, ale nic se nám nestalo, dokonce jsme se sami vyhrabali zpátky na silnici. V mlhách ranních Rokycan zářila trafika. Vedle Rudého práva nabízeli Lidové noviny, které sice vypadaly jako amatérský sešitek, ale přesto nám propůjčily neopakovatelný pocit. Před budovou Dopravních podniků v Praze jsem na přechodu nabídl přednost chodcům, tak jak jsem se to naučil ve Švýcarsku, ale chodci nechápali, co po nich chci a někteří mi viditelně spílali. Nakonec přece jenom přešli, jenom Vietnamci ne.

Obejmul jsem staré rodiče, navštívil půlnoční mši v Příbrami, rodišti mé ženy, významné chvíle lidského života často mívají civilní střízlivou tvář. Paráda s prapory a fanfárami na Hradčanech mě nepřitahovala. Zato jsem bystře zamířil do Blatničky v Michalské ulici. To samý jako vždycky? Zeptal se holohlavý výčepák? Cože, ty se na mě pamatuješ? Řekl jsem téměř v slzách. Ještě, abych si tě nepamatoval, ty starej vostudo, odpověděl výčepák něžně. Navštívili jsme přátele. Starobylou mlynářskou rodinu na českomoravské Vysočině. Hlava rodu tak řečený mlecí strejček pořád ještě žil. Oprava mlýna byla v plném proudu, dokonce už vyjednávali, že elektřinu produkovanou jejich turbínou budou dodávat do veřejné sítě.

Kreslily se plány zamýšlené truhlárny, obnovení třísetleté rodové tradice. Fata morgána, na níž ještě včera nikdo nevěřil, se zhmotňovala ve vzduchu přímo před očima. Nepoháněla je touha po zisku, nýbrž čirá čerstvě probuzená chuť do života, potřeba podnikat v tom nejkrásnějším, dnes bohužel silně zprofanovaném slova smyslu. Totéž jsem pozoroval u starého přítele, profesí šoféra. Nejenom, že promýšlel, jak na restituci domu, kdysi zabaveného bolševiky, ale už dokonce věděl, že dole v přízemí bude obchod s květinami jako dřív. Ani on, stejně jako zmínění mlynáři, dnes nostalgicky nevzpomínají na staré zlaté časy za komunistů, kdy pivo bylo za kačku a gulášek za pět. Přestože se mnohé očekávaní nenaplnilo. Nikdy si totiž nemysleli, že to, co se udělat musí, za ně udělají jiní.

Docela rád bych se někdy na nějakém veřejném místě třeba v metru potkal s vyšetřovatelem STB, jenž se mi u výslechu představoval jménem Tichý. Tak co? Jak se máte v Švýcarsku? Zeptal by se. A vyprávěl bych mu o svém plechovém vozejčku, v němž v noci rozvážím po Basileji noviny, porovnali bychom výši důchodů, jež nám vyměřil český stát a na jeho líci by zas jednou vyplul ten známý škodolibý úsměv. Revolucí oblečenou do sametu se pravda mnoho zkazilo, ale jedno jí nelze vzít. Zamezila plošnému vykonávání spravedlnosti. Hořící lidská těla na lucernách se ještě nikdy v dějinách neosvědčila jako dobrý základ budoucnosti.