Komunistická msta na rodině Švédových. Příběh Ludmily Zouharové a jejího bratra Radslava
25. listopad 1953 si Radslav Švéda pamatuje dodnes: „Když se máma se mnou loučila, řekla mi, že se vrátí. Byly mi čtyři roky. Vrátila se, ale až za deset let.
Pamatuju si, že tohle pověděla, a že kolem zatýkání byl obrovský humbuk. Tenkrát projela u nás v Pivíně tak tři auta za den, a najednou se před domem vyštosovala spousta automobilů a běhali tam ozbrojenci. Na to si člověk občas vzpomene. To zůstalo.“
Jeho sestře Lídě (Ludmile, dnes Zouharové) bylo tehdy sedm a těsně před zatčením jí matka poslala k sousedům: „Pak jsem viděla, že už tam ta auta nejsou a šla jsem domů. To byl hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha seděl na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný... Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám ale nic nevysvětlila.“
Ludmilin a Radslavův otec byl v té době již ve vazbě: Václav Švéda, člen protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. V Pivíně, vesnici nedaleko Prostějova, pozatýkala Státní bezpečnost onoho listopadového dne téměř celou zbývající rodinu: matku Ludmilu Švédovou, děda Františka, pro strýce Zdeňka si dojeli do práce.
Za nemocným strýcem Vratislavem přišel tajemník Národního výboru a požádal ho pod jakousi záminkou, ať zajde na úřad. Tam se na něj vrhli tajní, zkroutili mu ruce za záda a oznámili, že se jede „pro zbraně“. Vratislav je pro svého bratra Václava ukrýval na poli a estébáci věděli, kde hledat. Někdo vypovídal, ale Vratislav byl až do smrti přesvědčený, že šlo o náhodného svědka, že Václav to být nemohl, přestože ho tou dobou vyšetřovatelé už měsíc zpracovávali: bratrovi úkryt neukázal.
Švédovi a Kasparidesovi
Je třeba stručně připomenout rodinnou historii. Václav Švéda (1921–1955) pocházel právě z Pivína, jeho otec František byl legionář. Na začátku druhé světové války se Václav rozhodl, že uteče ze země a přidá se k československým zahraničním jednotkám. Útěk se nezdařil, skončil ve vězení v Brně.
Podařilo se mu uprchnout a pod falešnou identitou (s doklady mrtvého bratrance) se skrýval v Německu. Roku 1942 se chtěl dostat přes Švýcarsko do Británie, byl však zatčen a švýcarskými úřady vydán do Německa. Berlínský soud ho poslal na patnáct let do vězení, domů se vrátil po porážce nacismu.
V roce 1946 se oženil s Ludmilou Kasparidesovou (1923), jejíž otec Josef a strýc Jan Kasparidesovi byli za okupace kvůli účasti v odboji zatčeni a odsouzeni k smrti (trest nebyl vykonán). Ludmila byla vzdáleně spřízněna s rodem Mašínů a v roce 1940 získala od příbuzných část statku v Lošanech, kde byl i dvůr Josefa Mašína (šlo o dvě různá hospodářství). Druhý díl statku dostal po svatbě darem Václav Švéda, který se zřejmě právě v Lošanech seznámil se Ctiradem a Josefem Mašínovými.
Lída, Radslav, komunisti a odboj
Ludmila neboli Lída, dcera novomanželů Švédových, přišla na svět 21. září 1946. Měla vážnou vrozenou vadu nohy, prodělala několik operací, jako dítě se prý v noci budila, křičívala ze spaní bolestí. Roku 1947 zemřel při porodu její první bratr (měl se jmenovat po otci Václav). V roce 1948 ukradli komunisté prarodičům Kasparidesovým továrnu na výrobu stavebního kování.
2. září 1949 se narodil Lídin bratr Radslav, který v necelých dvou letech onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice, lékaři mu nedávali naději, ale přežil. Roku 1950 komunisté tzv. vyvlastnili statek v Lošanech a rodinu Švédovu s těžce nemocným synem o všechno obrali a následně vystěhovali. Václav se pak živil jako krmič prasat, s dětmi a ženou bydlel ve velmi stísněných poměrech v Pivíně, spolu s rodiči a sourozenci. Tehdy se přidal k odbojové skupině kolem Ctirada a Josefa Mašínových – více zde.
V roce 1953 se Švéda spolu s Mašínovými, Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou pokusil uprchnout za hranice. Stejně jako oni počítal s tím, že mezi sovětským blokem a demokratickým Západem dojde k vojenskému konfliktu a že se brzy vrátí, na tom se také domluvil s manželkou. Mašínové s Paumerem se dostali do Berlína, Švéda byl ve východním Německu zraněn a stejně jako Janata zatčen. Děti o tom všem nevěděly nic, jen ze dne na den přišly o všechny blízké s výjimkou babičky.
„Soud“ neboli velké divadlo
V zimě 1955 se konal vykonstruovaný monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédovy a dalšími dvanácti lidmi. Tři obžalovaní dostali trest smrti: Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmila Švédová dostala za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti osmnáct let vězení.
Šestašedesátiletý František Švéda (děd) byl odsouzen k patnácti letům. Zdeněk a Vratislav Švédovi (strýcové) dostali dvacet let, během věznění je opustily manželky, součástí trestu byla i konfiskace majetku. Komunisté tehdy podobně zničili rodinu Mašínovu a rodinu dalšího odbojáře Vladimíra Hradce.
Ludmila Švédová se s manželem Václavem před popravou nesměla setkat. Malá Lída s bratrem a babičkou tatínka navštívila ve vězení asi měsíc před popravou: „Asi jsem byla v šoku, protože si to vůbec nepamatuju… Neměla jsem ale tehdy tušení, že vidím otce naposledy.“ Václava Švédu popravili v pankrácké věznici 2. května 1955.
O jeho smrti se dcera dozvěděla náhodou o několik měsíců později: „Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Byla jsem asi nemocná, spala jsem v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek předtím psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděli, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou... a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet.“
Deset let bez mámy
O Lídu a Radslava se starala babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk (bylo jí přes šedesát) chodila pracovat na pole Jednotného zemědělského družstva, k tomu musela zvládnout výchovu dětí, péči o domácnost, občasné výpady lidí, ovlivněných komunistickou propagandou – a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic.
Lída Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili s bratrem pomáhat na pole: „Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické.“
Její matka Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Součástí Lídina a Radslavova dětství se staly pravidelné návštěvy věznic: „Těšila jsem se, že maminku uvidím, ale zároveň jsem měla strach, protože ona měla pořád slzy v očích.“
Radslav si to pamatuje skoro stejně: „Bylo to stresující… Máte šest let a jedete nacpaným rychlíkem, stojíte na jedné noze, všichni nevyspalí. Jedete na hodinovou návštěvu někam do Leopoldova a pak stejně obtížně zpět. Prostě to trochu poznamená psychiku. Při návštěvách maminka projevovala velké emoce. Člověk když je malý, tak se trochu odcizí. Jedete tam, protože tam jet musíte, ale že bych se na to extra těšil, to říct nemůžu.“
Po amnestii v roce 1960 se z vězení jako první vrátil děd František: „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, stařenka omdlela,“ vzpomíná Lída. Ve třiasedmdesáti začal pracovat jako zedník, po letech dřiny se mu podařilo vyplatit půlku zkonfiskovaného domu.
V červnu 1962 dokončila Lída základní školu. Toužila studovat, ale babička jí našla místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V šestnácti letech musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu: „Stařenka to brala tak, že jsou se stařečkem už ve vysokém věku a že maminka má být ve vězení ještě devět let. A kdyby se s nimi něco stalo, kdo se postará o mého bratra? Byla jsem tu jen já. Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie a musela jsem do práce.“ Pracovala v textilce bezmála čtyřicet let. V Moravské Třebové se v roce 1968 provdala (má dvě dcery).
V roce 1963 po bezmála deseti letech ve vězení komunistické úřady podmínečně propustily její matku a o rok později oba strýce: „Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána, celou noc jsem nespala.“
Ludmilu Švédovou nechtěl po propuštění z kriminálu nikdo zaměstnat, nakonec nastoupila jako uklízečka a poté dělala na dráze. Musela splácet soudní výlohy. Velice se trápila tím, že dlouholeté odloučení narušilo vztah s dětmi: „Strašně tím trpěla. Když bratr něco chtěl, šel za stařenkou. A to maminka těžce nesla. Říkala, že jí tolik nevadí deset let ve vězení, jako spíš to, že nemohla děti vychovat podle svého.“
Dopis na rozloučenou
Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale nikoli navrácení rodinného majetku. Zemřela v květnu 1991. Dcera Lída říká, že „maminka na smrtelné posteli prosila, abychom se postarali o tatínkovu rehabilitaci a vyřídili restituce. Říkala také, že nám na vkladní knížce našetřila nějaké peníze, a abychom se měli rádi. Bratr měl slzy v očích a maminka mu říkala, ať nepláče, že smrt není zlá, zlé je jen umírání.“
V roce 1993 byl popravený Václav Švéda rehabilitován – a teprve v té době, přibližně po čtyřiceti letech, dostaly jeho děti dopis na rozloučenou. Stojí v něm:
„Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. ledna 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším státním soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život.
Děkuji Ti za vše. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Byla krásná, nádherná žena a taková též matka. Zbožňuji Lidunku, zbožňuji Tebe, moje maminko, zbožňuji drahého mně tatínka. Věřím, že se všichni vrátí ve zdraví k Tobě, k dětem, ke svým rodinám.
Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným!
Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. Zbožňujte maminku tak, jako já jsem zbožňoval moji maminku, mojeho tatínka. Dejte Vaší mně tak drahé mamince více štěstí a klidu, než já jsem dával svým rodičům, a budete vždy šťastnými.
Věřil jsem a věřím ve Vás. Věřím, že budete lidmi tak krásnými jako Vaše maminka, stařenka, stařeček, strýc Vraťa a Zděnek. Objímám a líbám Vás. Budu na Vás na všechny myslit až do konce a budu Vám přát to nejlepší. Až dorostete, chtějte, aby Vám maminka vyprávěla vše — celý můj a její život. Maminko, pozdravuji a líbám Tebe. Líbám tatínka, Lidunku, Vraťu, Zděnka. Přeji jim vroucně, ať se ve zdraví vrátí. Prosím za ně Boha. Pozdravuji tetičku Hladíkovou, rodiče v Kolíně, Jarku a Jarču. Pozdravuji všechny. S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři.“
Ludmila a Radslav získali zpět část rodinných majetků. Většina budov byla již zdevastovaná, továrna v Kolíně rozkradená, ze statku v Lošanech zbyly jen obytné budovy, protože stodoly během vyřizování restitucí lidé rozebrali a ze dvora si udělali obecní skládku. Ludmila Zouharová v Pivíně nežije, její bratr ano. Na tamním hřbitově leží jejich matka, otcův popel byl rozprášen na neznámém místě. Ludmila prý na rodiče myslí denně: „Nahoře v pokoji mám jejich svatební fotografii. Každý den tam chodím a pohladím je.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
