Komunisté v Pakulu

Tentokrát se tam komunisté Čech a Moravy sešli, aby zahájili předvolební kampaň. Program sice ještě nemají, ale hodlají se k němu dopracovat tak, že požádají své přívržence, aby sami navrhli, co by v něm bylo být. KSČM pak návrhy zpracuje a zveřejní.

Za zaznamenání jistě stojí nepřítomnost bývalého šéfa KSČM a nynějšího volebního lídra strany na jižní Moravě Miroslava Grebeníčka. Současný předseda KSČM sice Grebeníčkovu nepřítomnost na sjezdu omlouval údajnou chřipkou, pravdě blíž však bude nejspíš jiná verze.

V té jde o ideologický spor mezi Filipem a Grebeníčkem o další směřování komunistické strany. Pro diváka zvenčí může jít o spoření mezi neostalinisty a (řekněme) moderními komunisty, přičemž v našem českém případě jde hlavně o to, zda se má program komunistické strany více přibližovat půdorysům sociálně-demokratické politiky, či nikoli.

Pro každého, kdo se brání pomyšlení na větší spoluúčast komunistů na správě této země, je naopak pomyšlení na nějaký pěkný vnitrostranický boj v KSČM spíše balšámem na duši. Komunisté dosud mocně profitují právě na zdání, že jsou jaksi ne-konfliktní partičkou levicových slibovačů, jakož i na tom, že se jim daří neumísťovat (na rozdíl od jiných parlamentních stran) své "hříšníky" na první stránky deníků. KSČM vidí v předvolebním období jako největší hrozbu (samozřejmě, z jejich úhlu pohledu) případnou povolební koalici ODS-lidovci-zelení, nebo případně i tzv. "velkou" koalici ODS-ČSSD.

V tomto ohledu je zajímavé, že předseda KSČM Vojtěch Filip věnoval část svého hodinového vystoupení na sjezdu právě tématu možné spolupráce mezi sociálními demokraty a komunisty.

Ještě zajímavější však je, že si v této otázce (či spíše odpovědi na otázku) vypomohl letitým citátem, jehož autorem je jeden z nejznámějších zločinců, kteří kdy stáli v čele domácí komunistické strany, totiž Klementa Gottwalda. Současný šéf komunistů použil slova, pronesená Gottwaldem na světovém kongresu kominterny v Moskvě v roce 1935: Ta slova, se vší arogancí i dějinnou ironií v nich obsažených, stojí za ocitování: "Ať sociálnědemokratičtí ministři ve vládě navrhují taková opatření, která budou mít za účel převalit alespoň část následků hospodářské krize na bedra kapitalistů. Každý krůček v tomto směru budeme v parlamentu i mimo parlament ze všech sil podporovat. Ať sociálnědemokratičtí ministři ve vládě prosazují, že pracujícímu lidu nesmí být brán ani kousek demokratických práv, že mu musí být zajištěna úplná svoboda shromažďovací, spolková a tisková." Konec citátu. Člověk by měl na právě citovaná slova myslet vždy, když přemítá nad tím, jak vlastně v současné době funguje tichá a účinná spolupráce sociálních demokratů s komunisty při hlasování v Poslanecké sněmovně. Ta spolupráce funguje skvěle především díky tomu, že pragmatický sociálně-demokratický premiér Jiří Paroubek nemá nějak velké obavy z toho, že by se právě takovou (z jeho úhlu pohledu) pragmatickou spoluprací mohl stát nechtěným, leč účinným vykonavatelem "gottwaldovské" politiky současné KSČM. Spoléhat před volbami na to, že se komunisté nějak zásadně rozhádají, bezpochyby nelze. Na to jsou stranou s příliš velkou, tradiční a příliš přísnou disciplinou. Navíc mají tradiční a věrné voličstvo, které se (ať už z naivity, odvozené z planých komunistických volebních slibů, či z nostalgie) v houfech umí dostavit k volebním urnám, kam otrávený nekomunistický volič míří čím dál neradostněji a zřídka.