Klára Vlasáková: Výraz „totalita“ jako náplast na intelektuální lenost?

29. květen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Předseda Senátu Jaroslav Kubera hovoří při tryzně za oběti nacistické perzekuce  na Národním hřbitově v Terezíně
0:00
/
0:00

Předseda Senátu Jaroslav Kubera vzbudil při příležitosti uctění obětí nacistické perzekuce v Terezíně pozdvižení.

Ve svém několikaminutovém projevu promluvil o nebezpečí lhostejnosti k totalitnímu uvažování. To se podle něj dnes halí do slov jako ekologie, rovnost pohlaví, politická korektnost nebo multikulturalismus.

Svoboda nám pomalu protéká mezi prsty, mírní Jaroslav Kubera svůj výrok o návratu totality

Jaroslav Kubera

Interview Plus s předsedou Senátu Parlamentu ČR Jaroslavem Kuberou (ODS) patřilo jeho komentářům k senátory odmítnutému zdanění církevních restitucí nebo k dnešku, kdy nám „stále někdo říká, co se smí, a co ne“.

Výrok na sebe následně strhl pozornost, která přehlušila význam celé pietní akce. Proti Kuberovi se hlasitě vymezili jak někteří jeho kolegové senátoři, tak třeba potomci protinacistického odbojáře Evžena Šterna. Kubera reagoval tím, že nechtěl nikoho urazit, jen varovat před hrozícím nebezpečím.

Jeho výrok je však z mnoha důvodů vysoce problematický. Kromě toho, že jde o nefunkční a pro mnohé urážlivou paralelu, ukazuje ještě na jeden aspekt, a sice, jak jsme si navykli označovat coby „totalitu“ všechno to, s čím v nějakém ohledu nesouzníme a jsme jen intelektuálně líní hledat pro to argumenty. Předseda Senátu Kubera pak není výjimečným, jen výrazným představitelem této tendence.

Pokud chápeme totalitu jako totalitární režim, který ovládá či se snaží ovládnout všechny složky moci, a který zároveň potlačuje kritiky svého konání, tak je samozřejmě otázkou, co je totalitárního na rovnosti pohlaví nebo uvažování o životním prostředí, které se snaží naopak upozorňovat na mocenské nerovnosti.

Náplast na lenost

Petr Hartman: Pokus o přeměnu politika Kubery ve státníka

Jaroslav Kubera se stal novým předsedou Senátu

Šestačtyřicet senátorů nabídlo Jaroslavu Kuberovi šanci přeměnit se z politika ve státníka. V nové roli předsedy horní komory parlamentu se jím dlouholetý úspěšný politik ODS hodlá stát.

Řadě lidí přijdou požadavky na rovnost žen a mužů nebo na snížení uhlíkové stopy jako přemrštěné nebo opovážlivé. Jaroslav Kubera k nim zjevně patří. Jenže namísto toho, aby svou kritiku zamířil na konkrétní požadavky, se kterými nesouhlasí či které by chtěl přeformulovat, využil ústavní činitel terezínskou pietu jako záminku pro přednesení své až příliš prosté teze.

Přitom sám Kubera ve svém novoročním projevu zdůrazňoval, že je podstatné, abychom se všichni chovali k ostatním lidem tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám. Upozorňoval tehdy, že je potřeba hledat vzájemné spojnice mezi námi – i když je to někdy těžké. Jeho terezínský projev však takovým hledáním spojnic nebyl.

Je vcelku jasné, že předseda Senátu chtěl svým výrokem především šokovat. Soudě podle mediální pozornosti – včetně tohoto příspěvku – se mu to povedlo. Jenže čím častěji budeme od vlivných osob veřejného života slýchávat o „totalitních tendencích“ ve spojitosti se směry, které se jim prostě jen nelíbí a které nechtějí nebo neumějí poučeně problematizovat, tím spíš se z toho výrazu vytratí jeho skutečný význam.

Lidé v ulicích versus vláda. Hrozí nová totalita?

Demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze 13. května

Staroměstské náměstí v Praze se už potřetí zaplnilo. Lidé tak protestují proti údajnému ohrožení nezávislosti justice v souvislosti s kroky trestně stíhaného premiéra a jeho nové ministryně spravedlnosti. Je namístě, když dnes organizátoři protestů z hnutí Milion chvilek pro demokracii mluví o nové totalitě? Poslechněte si rozhovor s komentátorem Jindřichem Šídlem.

Kuberův projev byl jedním z mnoha dokladů, že použití výrazu „totalita“ často funguje jen jako náplast na lenost nebo neschopnost uvažovat o těch politicko-společenských kontextech, které nám v nějakém ohledu nejsou příjemné. Slouží totiž jako jejich pohodlné a snadné odmítnutí.

Skutečně důležitá otázka ale je, zda pak budeme mít odpovídající výrazy pro opravdové totalitní tendence. Ty se mohou – třeba ve jménu tradice nebo národního zájmu – snažit vyhlídky zrovna na rovnost a udržitelnost naopak tvrdě potlačit a prosazovat jen zájmy určité skupiny.

A co víc: takové tendence mohou přijít docela nenápadně, aniž by hned nějak viditelně narušily naše každodenní obyčejné životy. Budeme je potom schopni rozpoznat a pojmenovat?

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Spustit audio