Klára Vlasáková: Sport je politický, i když olympijský výbor zakázal politické protesty

Olympijské hry Tokio 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Olympijské hry Tokio 2020

To gesto zná v Česku skoro každý: gymnastka Věra Čáslavská klopí hlavu a odvrací pohled při sovětské hymně na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968.

Tichý protest je silným a dodnes výmluvným obrazem. Kdyby se však někdo ze sportovkyň nebo sportovců odhodlal k podobnému gestu dnes, byl by za něj penalizován.

Je pravda, že článek 50 Olympijské charty, zakazující v soutěžních prostorách demonstrace, politickou, náboženskou nebo rasovou propagandu, platí už dlouho. Mezinárodní olympijský výbor však nedávno vydal upřesňující směrnici, podle které se při letošní olympiádě v Tokiu zakazují konkrétní formy politického protestu. K těm výbor řadí nestandardní projevy při slavnostních ceremoniálech, gesta politického významu nebo ukazování politických vzkazů.

Ve směrnici se dále specifikuje, že nejde o to, zakázat sportujícím jejich politické názory – ty sdělovat mohou, ale pouze v určitých situacích, jako jsou rozhovory do médií či tiskové konference.

Tímto nařízením chce výbor vyslat do stále více rozděleného světa jednoznačně pozitivní zprávu, že lidé z různých koutů světa mohou vedle sebe být v míru a harmonii. A to se má stát údajně tehdy, když budou jak místa konání, tak olympijská vesnice prosty jakýchkoli politických, náboženských nebo etnických projevů.

V míru a harmonii

Olympijské hry jsou přitom spojeny s řadou známých protestů. Jeden z nejslavnějších je ten z roku 1968, kdy běžci Tommie Smith a John Carlos zvedli při americké hymně zaťatou ruku v černé rukavici. Dali tím najevo podporu diskriminovaným Afroameričanům v USA. Zároveň si tím vysloužili vyloučení z olympijské vesnice, ostrou kritiku a po návratu domů útoky nebo výhrůžky smrtí.

Zdůvodnění Mezinárodního olympijského výboru, že bez politických protestů bude během her všem líp, je bázlivé a nedává moc smysl. To, že soutěžící nebudou prezentovat svůj nesouhlas, neznamená, že se olympiáda najednou zázračně stane akcí, kde vedle sebe lidé žijí v „míru a harmonii“; namísto toho půjde prostě jenom o prostředí, kde lidé viditelně neprotestují.

Tvářit se, že politika, respektive politický nesouhlas nepatří na vysoce sledované události, je možné jenom na papíře. Na tak velkých mezinárodních akcích je totiž naopak politické všechno – od místa konání po pojetí ceremoniálů.

A nejpolitičtější je paradoxně současný zákaz politického protestu. Ten totiž říká, že je třeba přijmout status quo a nijak se vůči němu nevymezovat. Právě během sportovních klání se navíc často dostávají na povrch řevnivost a spory z minulosti mezi jednotlivými zeměmi. Diváci si jejich sledováním často „odžívají“ vlastní nespokojenost s historickým vývojem své domoviny a protesty sportovců jsou toho součástí.

Zarážející je hlavně zjevné přesvědčení Mezinárodního olympijského výboru, že může hry udělat takhle jednoduše apolitické. Uvidíme, kolik sportovců a sportovkyň směrnici neuposlechne – už teď je celkem jisté, že pokud se k tomu někdo odhodlá, dostane se mu velké pozornosti a publicity.

Naučit se žít vedle sebe v „míru a harmonii“ je totiž dlouhodobý, bytostně politický proces. Předstírat, že se právě politika sportu nebo třeba umění netýká, dělá z podobně velkých akcí soutěž hlavně v tom, kdo víc přitaká.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka