Klára Vlasáková: Nechme mluvit intelektuály. Bez nich se v budoucích výzvách neobejdeme

Uhlovy texty (soubor shrnující vybranou tvorbu z let 1968 až 1989 vyšel letos pod názvem Za svobodu je třeba neustále bojovat v nakladatelství Neklid), přemýšlení i odkaz před nás kladou důležitou otázku, a to jak přistupovat k intelektuálům a intelektuálkám, kteří vstupují do třaskavých veřejných debat.

Jak poznat intelektuála

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Bojovník do posledního dechu. Za spravedlivou společnost se Petr Uhl nepřestal prát ani po roce 1989

Hned zpočátku se samozřejmě nabízí si definovat, kdo intelektuálem vůbec je. Na mysl nejspíš řadě z nás přijde charakteristika někoho, kdo klade společnosti nepříjemné, provokativní otázky. Jenže to je charakteristika natolik vágní, že se pod ni dá zařadit celkem každý, kdo dokáže dostatečně bezohledně zvýšit hlas a je schopen si pro sebe utrhnout o něco víc společenské pozornosti než ostatní.

Promyšlenější pokus o charakteristiku přináší třeba filozof Václav Bělohradský. Podle něj je důležité, aby intelektuál posouval hranice „univerzální hegemonie jediného kontextu“, a to bez ohledu na protesty, kterých se mu dostává. To skutečného intelektuála odlišuje od intelektuála-funkcionáře, který tuto hegemonii (tedy způsob, kterým vládnoucí skupina udržuje status quo) chrání.

Je nicméně jasné, že řada z nás má definici docela odlišnou. Kdybych měla uvést československé příklady intelektuálů a intelektuálek, kteří podle mě hranice posouvají, byli by to kromě zmíněných Uhla a Bělohradského třeba také spisovatelka Alena Wagnerová, historička umění Milena Bartlová, politolog Pavel Barša nebo filozofka Ľubica Kobová (a mnozí další).

Zasazování do kontextu

Čtěte také

Ivan Štern: Petr Uhl aneb Já a můj bachař

Podstatné přitom je, že intelektuál nebo intelektuálka není někdo, kdo se pohybuje v bezpečném závětří, ale vstupuje do debat, které jsou zaneřáděné zmatenými pojmy, klišé nebo línými zkratkami. V takovém zápase se dostává na dosah k moci, existuje přitom nebezpečí, že se z mluvení k moci stane mluvení mocí. Cesta k „funkcionáři“ je nejspíš vždy snadná a umetená. Pokud se ale podíváme na ty intelektuály a intelektuálky, kteří takové pokušení odstrčili, vyjeví se před námi osoby, které nejenže mají co říct k současnému stavu – ale které mohou nasvítit i cesty, které jsou slepé.

Pokud si vezmeme naši stále žitou, bolestnou realitu pandemie, tak se často řešilo, že jde o problém, ke kterému se mají vyjadřovat především dvě skupiny: politici a odborníci. Z určitého úhlu pohledu to dává smysl – politici a političky jednají o opatřeních, jak pandemii zbrzdit a zmírnit její dopady, odborníci a odbornice zase přinášejí poznatky o viru nebo vakcínách. Kdyby se řada českých médií držela těchto dvou výrazných skupin, bylo by to sice málo, ale aspoň bychom si ušetřili ten nekonečný proud názorů a dohadů, kdy dostal svých pět minut slávy víceméně každý, kdo měl na pandemii dostatečně šokující názor. Přesto z takového výseku vypadli právě intelektuálové, hlavně společenští a humanitní vědci. Jejich schopnost zasadit probíhající děje do větších celků a poukázat na kontinuitu společenských nálad bychom ocenili minimálně teď, když se s takovým udivením bavíme o očkování a těch, kteří je odmítají.

Klára Vlasáková|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Ve světle klimatické krize je patrné, že nás čekají výzvy, které budou ještě složitější a hůře komunikovatelné, než je pandemie. Nechme intelektuály a intelektuálky, ať o nich mluví, ať je zasazují do nových, překvapivých kontextů, ať ukazují hranice pojmů, kterými takové události obestavujeme. Bez nich budou naše debaty jen křikem ve vypolstrované místnosti bez oken.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka