Když film poprvé promluvil

2. srpen 2014
Jedinou cestou, jak propojit obrazu se zvukem, se ukázalo být zaznamenání zvuku přímo na filmový pás

Film měl za sebou v polovině dvacátých let 20. století plodné období – z atrakce bratří Lumierů se za tři desetiletí vyvinul svébytný umělecký žánr. Pohyblivým obrázkům ale scházela jedna věc, která by je učinila ještě atraktivnějšími – mluvené slovo.

Dočkaly se 6. října 1927, kdy měl premiéru film Jazz Singer (Jazzový zpěvák) společnosti Warner Brothers. První slova na plátně, která zazněla z úst muzikálové hvězdy Ala Jolsona, tehdy byla: „Say, Ma, listen to this...“ (Mami, poslechni si tohle...).

Ani s válečkem, ani s deskou

Pokusy o propojení obrazu se zvukem z fonografického válečku, nebo později z gramofonové desky už existovaly i dříve, nebyly ale příliš úspěšné. Stačilo, aby se film přetrhl (což se stávalo často) – a po slepení dokonalá synchronizace desky s filmem zanikla. A naopak, stačilo pár škrábanců na desce, přeskakující jehla… a deska „mluvila“ jinak, než obrázky na plátně.

Snad i proto platilo pro gramofonové desky (ty s namluvenými texty k filmu byly velké, měly v průměru až půl metru!) a jejich promítače nařízení, že jedna taková deska se smí přehrát k filmu pouze desetkrát. Každé přehrání se muselo na desku zapsat a po deseti reprízách se musela k filmu koupit deska nová…

Bylo jasné, že jedinou cestou je zaznamenat zvuk přímo na filmový pás. Mluvené slovo a hudba se zaznamenaly na speciální filmovou surovinu a v postprodukci se nakonec spojily s obrazem. Spolehlivá a hlavně jednoduchá synchronizace na jediném filmovém pásu byla na světě.

Filmový historik Ivan Klimeš, vedoucí katedry filmových studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Nebylo to ale tak jednoduché – na patent si činily nárok dvě skupiny; americká RCA a Western Electric a německý Tobis-Klangfilm. V červenci 1930 se soupeři v Paříži dohodli na rozdělení teritorií – Evropa (kromě Dánska) připadla Němcům; USA, Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland, Indie a Sovětský svaz Američanům. Zbytek světa zůstal otevřen soutěži obou firem. Součástí dohody bylo i sblížení obou standardů.

Jak mizely hvězdy němého filmu

Velcí producenti neměli zpočátku o zvukový film příliš zájem – kdo by také vsadil pověst na nevyzkoušenou novinku. Navíc němý film byl v té době zavedeným byznysem, měl své hvězdy i fungující distribuční síť po celém světě. V cizině stačilo film doplnit mezititulky ve správné řeči a vše fungovalo, jak mělo.

Rozmach zvuku přinesl i další potíže – nedokonalá záznamová technika nutila herce k poněkud prkennému herectví, sofistikovaná formální skladba němého filmu se ze stejného důvodu vytrácela. Některé hvězdy se s nástupem mluveného slova nikdy nevyrovnaly a postupně upadly v zapomenutí.

Nejvýraznějším případem byl John Gilbert, který býval partnerem Joan Crawfordové či slavné Grety Garbo. Když ale obecenstvo poprvé slyšelo jeho vysoký hlas, propuklo v bouřlivý smích, a Gilbert skončil.

Téměř stejný příběh se odehrál o několik let později i v Československu. V říjnu 1930 měl premiéru jeden z prvních českých zvukových filmů, C. a k. polní maršálek v hlavní roli s Vlastou Burianem. Burian v dobách před nástupem zvuku natočil jen čtyři filmy, polním maršálkem ale začalo jeho úspěšné tažení světem stříbrného plátna. Mohl totiž konečně uplatnit i svou slovní komiku, doprovázenou někdy také třeba předváděním hudebních nástrojů.

Stará promítačka

Stejný film ale znamenal konec slávy hvězdy němého filmu Jana Speergera, který si po Burianově boku zahrála v polním Maršálkovi sluhu Sepla. Diváci najednou slyšeli, že má poměrně pisklavý hlas. Do konce kariéry v roce 1950 pak hrál už jen epizodní role…

Začalo to v Ústí nad Labem

To jsme ale předběhli – mluvený film musel nejprve přijít do československých kin. V Československu se zvukový film poprvé předvedl rok a půl po celosvětové premiéře v USA, a to 26. dubna 1929. V tehdejším kině Alhambra na Střekově v Ústí nad Labem promluvil na diváky z filmového plátna tamní průmyslník Heinrich Schicht. Majitel firmy, jejíž mýdlo s jelenem se vyrábí dodnes, prozíravě vyzdvihl význam zvukového filmu jako reklamního média.

Po Schichtovi, který celé představení nejspíš z velké části platil, přišly na řadu krátké zvukové filmy, mezi kterými nechyběla groteska, jazzová revue či opereta. Představení se v prostorách dnešního Činoherního studia konala až do 7. května a byla určena provozovatelům kin – měli si ověřit, jaký vůbec ozvučený film je.

„První zvukové promítání v Ústí nad Labem nebylo určeno široké veřejnosti. V hledišti tehdy seděli především majitelé kin, novináři a četní zástupci úřadů a různých korporací,“ říká ústecký historik Vladimír Kaiser. Představení však pro vysoké vstupné, pět až dvanáct korun, nebyla nikdy zcela vyprodána, uvedl Kaiser. Ústí nad Labem je tak prvním městem v Československu, kde film promluvil.

Film přišel do Prahy

Pokud bychom ale ozvučenou reklamu na mýdlo považovali za přeci jen poněkud pokleslé umění, a hledali bychom první promítání hraného zvukového filmu, museli bychom se vydat do pražského kina Lucerna, kde 13. srpna 1929 dávali americký hudební snímek Loď komediantů.

„Byla to tehdy soutěž dvou pražských kin, které z nich bude mít zvukovou aparaturu dřív. Samozřejmě v tom hrály velkou roli peníze. Nakonec tedy byla první Havlova Lucerna,“ říká dnešní ředitel Kina Lucerna Bedřich Němec.

Mimochodem – zatímco nákladné zvukové zařízení do ústecké Alhambry dodal německý Tobis-Klangfilm, pražská Lucerna získala promítačku z USA.

O rok později bylo v Praze už osm zvukových biografů. Šíření zvukového filmu ale v Československu nepostupovalo závratným tempem. Až o šest let později byla zvukovou aparaturou vybavena všechna pražská kina a v celém Československu byla všechna kina definitivně ozvučena až roku 1938.



Al Jolson v historicky prvním ozvučeném filmu Jazz Singer z roku 1927
Spustit audio
autor: David Hertl