Kdo za to může

24. červen 2003

Když premiér včera demonstrujícím odborářům líčil, že bez reformy veřejných financí budou za deset let jejich důchody a mzdy poloviční, zřejmě měl za to, že proti takovému argumentu nelze nic namítnout. Možná i doufal, že se odboráři zamyslí, přitakají a s omluvou se rozejdou. Dav ovšem nezačal přemýšlet o tom, co bude, či nebude, nýbrž učinil nečekaný dotaz stran minulosti. "Kdo za to může?" skandovali odboráři, majíce zjevně za to, že oni určitě ne.

Odpovědět několika větami demonstrantům na otázku "Kdo může za nezbytnost reformy veřejných financí?" je zhola nemožné, pokud se nemá jednat o politickou agitku na způsob Klausových výmluv na komunisty či Zemanových výmluv na Klause. Špidla by nyní mohl svalit vinu na Zemana, podobně jako Topolánek za příčinu neštěstí už předem označuje Špidlu. Takto levně se dobrat odpovědi ale mnoho neřeší. Styl života na dluh nelze spojit s některou politickou stranou, natož s jejím představitelem. Jedná se o problém vpravdě globální, o fintu ekonomů, jak osvobodit spotřebu od produktivity pod záminkou nastartování růstu. Vlády (a nejen ty naše) měly optimisticky za to, že zítřejším výdělkem se srovná dnešní útrata, a řečeno s našimi předky, dostal holub na střeše přednost před vrabcem v hrsti. Jenomže jak dluh roste, optimismus se vytrácí a kalkulovat s holubem na střeše se ukazuje být neodpovědným hazardem.

Premiér se včera odborářům snažil vysvětlit, že bez úspor v rozpočtu vzroste státní dluh z dnešních čtyř set padesáti miliard za deset let na astronomických tisíc pět set miliard. Mluvil ovšem k lidem, kteří nemají pocit, že si žijí nad poměry, a než budou ochotni se uskromnit, rádi by nejprve trochu zbohatli. A klidně i na úvěr, na leasing nebo na dluh, jak je to dnes normální.

autor: iho
Spustit audio