Kdo vyhrál libanonskou válku?

Proč? Protože to vlastně není jasné. Podívejme se na údajná vítězství v právě skončené válce z vojenského, diplomatického i psychologického hlediska.

Konflikt, který měsíc držel v šachu miliony lidí v Libanonu a Izraeli, byl z vojenského hlediska asymetrický. Jednak proto, že Izrael disponuje silnou armádou s veškerými typy zbraní včetně letectva a námořnictva, zatímco Hizballáh, to jsou milice o několika tisících bojovnících, byť moderně vyzbrojených.

Asymetrický tento střet byl i vzhledem k cílům bojujících stran. Izrael chtěl zastavit ostřelování svého území ze strany Hizballáhu a donutit toto hnutí k vydání unesených vojáků. Jako maximální plán si Izraelci představovali úplné vojenské zničení Hizballáhu - a nebo alespoň jeho takové oslabení, které by umožnilo regulérní libanonské armádě převzít kontrolu nad jihem Libanonu a nastolit tam moc zákonné libanonské vlády. Naopak Hizballáhu šlo o jediné. - Zasadit Izraeli ostřelováním severní části země takové rány, které by židovský stát donutily ukončit vojenskou operaci. Tím by hnutí uchovalo svou pozici jediné ozbrojené milice na domácí libanonské půdě a Hasan Nasralláh by získal nehynoucí slávu vítěze nad Izraelem, oblíbeným avšak dosud neporaženým nepřítelem Arabů.

Vojensky vzato nemá válka jednoznačného vítěze, ale z hlediska Hizballáhu jde o vítězství, protože pouhé odolání drtivému sevření izraelské armády je vlastně úspěchem. Hizballáh navíc dokázal po celé čtyři týdny ostřelovat severní třetinu Izraele každý den sto až dvěma sty střelami. Skutečnost, že izraelští vojáci zabili několikanásobně větší počet nepřátelských bojovníků než byly jejich vlastní ztráty, nebo že poničili soustavu příhraničních pevností a tunelů, nemá z vojenského hlediska zásadní význam - to vše se dá snadno obnovit. Jak moc nebo málo byl Hizballáh oslaben, ale vlastně ani nikdo neví - snad mimo samotného Nasralláha.

Každá válka a hlavně každý mír, má i svou diplomatickou rovinu. Když se podíváme blíže na text rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1701, vidíme, že vlastně vyhrál Izrael. Dokument naplňuje téměř všechny požadavky, které izraelská vláda formulovala několik dní po začátku konfliktu, tedy navrácení unesených vojáků do Izraele, odzbrojení Hizballáhu, příchod libanonské armády na jih země a zastavení zbrojních dodávek Hizballáhu ze zahraničí, tedy zejména z Íránu prostřednictvím Sýrie.

Na druhou stranu rezoluce neobsahuje žádné účinné páky, které by tato rozhodnutí uskutečnily. Jak už je nyní známo, ani jednotky OSN, ani vojáci libanonské armády nehodlají Hizballáh odzbrojit násilím, a toto hnutí dává jasně najevo, že samo své zbraně odložit nehodlá. Jako ústupek nabízí, že bude s jednotkami UNIFIL - cituji - "spolupracovat", a že jeho zbraně nebudou na ulici vidět. Jinými slovy, nehodlá rozhodnutí OSN o odzbrojení uposlechnout. Pak ale není zcela jasné, proč by se tato organizace měla řídit dalšími požadavky mezinárodního společenství, tedy vydat unesené vojáky nebo přerušit vojenskou spolupráci s režimy v Damašku a Teheránu a tak dále. Papírově tedy sice zvítězil Izrael, ale realita zatím přeje aspoň částečně Hizballáhu. Na definitivní závěry je ale zatím brzy, protože Rada bezpečnosti chystá za několik týdnů novou rezoluci, která by se měla zabývat dlouhodobým řešením situace v Libanonu a na libanonsko-izraelských hranicích.

Vzhledem k nechuti všech zahraničních mocností pálit si při odzbrojování Hizballáhu prsty, to nevypadá, že další rezoluce něco zásadního změní. Od silných slov z doby prudkých bojů nyní couvá i Francie, která se nejdříve hrdě ujala vedení jednotek UNIFIL. Paříži je samozřejmě jasné, že jestli že se nepodařilo Hizballáh zlikvidovat Izraeli, její vojáci to nedokážou také.

To vše platí o diplomatické rovině. Někdy jsou ale důležitější psychologické aspekty vítězství. A v tomto ohledu může Hizballáh slavit. Podařilo se mu poničit image Izraele v celém světě, který teď věří, že izraelská armáda způsobila příliš velké a zbytečné ztráty civilnímu obyvatelstvu a libanonské ekonomice.

Co je však ještě důležitější, v regionu Blízkého východu nyní prakticky všichni beze zbytku věří, že Izraelci byli poraženi, a považují Hasana Nasralláha za nejúspěšnějšího arabského vojevůdce nové doby. Nasralláh prý dokázal to, co nesvedli ani egyptští nebo syrští generálové, kteří měli k dispozici milionové armády a tisíce letadel a tanků. Noviny v arabském světě z toho udělaly jednoznačný závěr - Izrael už není tak silný. Už od roku 2000, kdy odešel z nárazníkového pásma v jižním Libanonu se jen stahuje. Vloni tísněn Hamásem vyklidil Gazu, teď žadonil o příměří s Hizballáhem a bude-li tlak na něj pokračovat, nakonec z mapy Blízkého východu úplně zmizí. To je potenciálně nebezpečná situace, která odráží fakt, že na reálném vítězství tak úplně nezáleží. Situaci teď bude ovlivňovat to, kdo bude jako vítěz vypadat - a přinejmenším na Blízkém východě se jako vítěz přesvědčivěji tváří Hizballáh, a ne Izrael.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .