Kdo vede český stát ke krachu

Někteří vážní ekonomové říkají populismus tomu, když se schodek přepočítává na obyvatele, jenže počty jsou jen počty. Každý český občan včetně kojenců se napřesrok zadluží dvaceti tisíci korunami. Kdo je bude splácet není jisté.

Ovšem populismus v žádném případě není, když se řekne, jaká část státních výdajů bude v příštím roce kryta příjmy. Bude to pouze devět desetin výdajů. Stát si tedy z každých deseti korun, které utratí, jednu korunu půjčí.

Člověk zná tyto starosti v rámci rodinného rozpočtu. Někdy třeba utratí víc peněz za rekonstrukci koupelny, nový nábytek, anebo automobil. Pak mu koncem měsíce nezbývá ani na běžný provoz. Proto si bere v práci zálohu, odkládá placení účtů a půjčuje si od známých. Předpokládá totiž, že příští měsíc bude lépe a že z nové výplaty všechny nedoplatky uhradí.

Podobně je na tom stát, i když ten plánuje z roku na rok. Když má tedy v jednom roce vážný rozpočtový výpadek, pak plánuje příští rozpočet s menšími výdaji, hledá nové příjmy, zkrátka se snaží, aby měl finance v pořádku a nemusel se neustále rozhlížet, kdo mu ještě půjčí.

Do takové situace se nepochybně dostal český stát. Může za to krize, která způsobila stomiliardový výpadek příjmů, ale také návyk minulých let utrácet nad poměry a vcelku pochopitelná nechuť k úsporám. Letos se zadluží zřejmě dvěma sty padesáti miliardami, napřesrok to bude lepší, protože se ministr financí Eduard Janota přece jen snaží šetřit. Státní dluh naroste o dvě stě miliard.

Člověk vychovaný rodinným hospodaření ví, že v takovém případě je nutné dál šetřit. Většina lidí by si v takové situaci věděla s rodinným rozpočtem rady. Ovšem v případě státu je to v současné chvíli složitější problém. Potíž je v tom, že politici spravují cizí peníze. Nezbytnost šetřit není v takovém případě úplně zřetelná, zvlášť vzhledem k tomu, když politici chtějí rozdělováním státních peněz získat oblibu spoluobčanů.

V českém případě nastupuje ještě jedna zvláštnost. Politici jsou příliš závislí na podnikatelích, zvláště na stavebních firmách, a v menší míře na zemědělcích a průmyslnících. Běžný občan se nevrhá do rekonstrukcí, když nemá peníze na běžný provoz. Stát ale v této chvíli omezuje běžný provoz, což ovšem jde jen do určité míry, a investuje stále víc peněz především do dálnic. Prý se peníze vrátí, není však jisté kdy a jakou cestou.

Politici tedy našli argument pro další zadlužování v dobách, kdy státní dluh roste raketovým tempem. Není proto divu, že ve výhledech na další léta, tedy 2011 a 2012, deficit rozpočtu opět roste. Rodiny vědí, co taková strategie znamená. Člověk si na splácení dluhů půjčuje na stále vyšší úrok a měsíc od měsíce se blíží okamžik, kdy rodinu navštíví exekutor. U státu se ovšem okamžik, kdy rodinu navštíví Mezinárodní měnový fond, který převezme řízení jeho financí, blíží z roku na rok. Jak zastavit nezadržitelný pohyb po šikmé ploše netuší ani ministr financí. Nezbytné jsou výrazné, drastické úspory, na to však politici nepřistoupí. Proto ministr tvrdí, že rozpočet na rok 2011 už sestavovat nechce. V běžném provozu už rezervy nejsou, pro reformy výdajů, zastavení investic ani zvyšování daní není, jak se říká, politická vůle. Určitou naději nabízí Evropská komise. Sice jsme ji sami nezvolili, jak s oblibou připomíná prezident Václav Klaus, přesto je ekonomický komisař Joaquín Almunía jediným mužem, který Čechům vážně připomíná, ať se svým dluhem něco dělají. Každým rokem by měli snížit svůj schodek aspoň o 40 miliard. Češi by měli výzvu naplnit, protože před vstupem do Evropské unie podepsali tzv. Pakt stability, kterým se zavázali k udržování zdravých veřejných financí.

Vypadá to jako návrat rozumu, zvláště když Almunía připomíná, že Evropská unie zastaví Čechům dotace, pokud s rozpočtem nezačnou nic dělat. Pokud země nebude dobře hospodařit, nedostanete žádné peníze na investice.

Výzvy Evropské komise může Česká republika ignorovat, i když by se tím podobala člověku, který nedbá varování a dál pochoduje směrem k blízké rokli, kde hrozí nebezpečný pád.

Vzniká tím v každém případě politický tlak, který donutí zdejší politiky, aby s rozpočtem něco dělali.

Nebyla by to Česká republika, kdyby všechno nebylo opět složitější. Dnes vládnou úředníci a nová vláda vznikne nejdříve v létě. Do té doby se zřejmě nebude dělat nic a tak se potřebné změny v rozpočtu na rok 2011 nestihnou.

Proto lze výroky ministra financí Eduarda Janoty chápat také jako určitou výzvu. Zřejmě by byl ochoten asistovat přinejmenším na začátku sestavování dalšího rozpočtu, politici velkých stran by mu však měli dát záruky, že některé úsporné kroky po svém letním nástupu do funkcí potvrdí.

Sněmovna ve středu schválí rozpočet s rekordním schodkem. Měla by však zároveň přijmout deklaraci, že je třeba okamžitě něco dělat se schodkem, který hrozí pro rok 2011.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .