Kdo si je rovnější...

Budiž, sama herečka prohlásila smířlivě, že " ta popularita je aspoň k něčemu dobrá."

Zkoumat dnes události čtyřicet let a více staré je přinejmenším namáhavé.

Zákon nám sice i v tomto ohledu umožňuje rovnost před jeho tváří i miskami vah. Madame Spravedlnost má zavázané oči, aby vnější svět nevstupoval do pravomoci jejího trestajícího meče, nicméně v životě je všechno jinak, jak pravil onen umírající rabín, když se jej ptali, jakéže poselství si odnáší do záhrobí.

Noviny vytáhly na světlo boží i případ místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa, který se hájí soudním verdiktem, že s tajnou policí nespolupracoval vědomě, ve svazcích stojí, že donášel za peníze a byl na to hrdý.

S lustracemi jsou od jejich polistopadové kolébky samé potíže a ještě budou, zkrátka.

Práva a spravedlnosti se o minulém týdnu pokoušel dovolat i známý psychiatr Karel Hynek, zmrzačený mačetou nebezpečného šílence, jehož soud posílá do léčebny namísto do vězení. Postižený se bojí, neboť správně praví, že z léčeben se prchá lépe než z věznic. Bojí se msty maniaka, který byl připraven, v případě nezdaru v ordinaci, vydat se do metra a napadnout mačetou náhodné cestující. Psychiatr tvrdí, že duševní porucha pachatele je neléčitelná. V jiných případech je naopak člověk prohlášený za nesvépravného nebo nepříčetného naprosto bezmocný vzhledem k zákonu. A dokazovat příčetnost je ze zákona přinejmenším obtížné.Minulý týden upozorňoval tisk na případy, kdy je chovanec ústavu prohlášen za notorického kverulanta a nemá de facto šanci dokázat, že mu jde o podstatu, nikoli o stížnosti. Zákony platí z dob totality a jelikož se v jednotlivých případech nejedná o známé postavy našeho stříbrného plátna, televizní obrazovky nebo ukrutně legračních estrád, mohou - a není to nic nového - urychlovat příbuzní dědictví, pokud postižený neprojeví dost ochoty disciplinovaně odejít ze světa včas, to jest co nejdříve.

Potlučený šéfredaktor Respektu Tomáš Němeček by už měl být na dobré cestě k uzdravení, což nic nemění na tom, že žádný zákon neochrání nikoho, koho si někdo umane napadnout. Souvislosti mezi povoláním Tomáše Němečka i zaměřením týdeníku Respekt, jsou zřejmé, nemluvě o tom, že redaktoři zmíněného periodika si týden co týden o cosi podobného, obsahem své práce, vysloveně koledují a myslím, respektive vím, že nepřemýšleli ani minutu o změně stylu, ani když se dozvěděli o nečekaném konci cesty z nákupu svého šéfredaktora. Prostě musíme počítat s tím, že ne každý návrat či odchod z domova musí být záležitostí nejvšednější. Ostatně, zdá se mi, že na toto téma bychom si mnozí mohli mnohé vyprávět.

Jak mi nedávno vyprávěl jeden známý psychiatr :"Tak ti sedím s pacientem a povídám mu - bohužel, musím konstatovat, že ve vašem případě se jedná o paranoiu. Na to pacient : Já vím pane doktore, věřím, že jsem paranoik, ale to ještě nezamená, že po mně nejdou."

Proti tomu nelze nic namítat, jak jsme se s panem doktorem shodli.

Policejní prezident nám, pod vlivem událostí, vzkázal, že se máme lépe bránit sami, což si nedovedu představit. Museli bychom být klonem boxera Rockyho, vietnamského veterána Ramba, japonského samuraje, James Bonda OO7 a hrdiného kapitána Korkorána.

Jelikož nic takového nejsme, můžeme se spoléhat nebo nespoléhat na policii.Lépe pan na Fortunu.

Nicméně ,minulý týden byla nastolena závažnější otázka. Co vlastně může způsobit změnu či jiný pohled na zákon, jeho literu nebo výklad?

Rozum nebo jednoduchá skutečnost, že nejprve je třeba proslavit se v estrádě a díky tomu dosáhnout cíle i pro jiné, bezmocné a bezejmenné.

Minulý týden totiž dokázal, kromě jiného, že před zákonem jsme si všichni rovni, Jiřina Bohdalová o něco více.

Třeba je ta popularita skutečně k něčemu dobrá.I když život, jak dokázal minulý týden, není zrovna estráda k popukání.