Kdo rozsvěcuje hvězdy?

Každého pobavila představa, jak si to Rambo rozdává s Walkerem z filmu Texas Ranger. McCain dotáhl do logického konce oblíbený trik amerických volebních technologií - veřejnou podporu, kterou poskytují politikům hvězdy šoubyznysu. Taková podpora je nedocenitelná. Hvězdy mají miliony obdivovatelů a žádné vášnivé projevy na předvolebních shromážděních nedokážou mobilizovat tak masový elektorát. Senátor Barack Obama vděčí za svůj vzestup především televizní divě Oprah Winfrey, která jak pohádkový král Midas obrací ve zlato vše, čeho se dotkne. Bill Clinton, který se energicky účastní kampaně své drahé polovičky, zdaleka nedosahuje popularity Oprah. Kandidaturu Obamy podporují také George Clooney, Jennifer Aniston a samozřejmě všichni Afroameričané Hollywoodu - Sidney Poitierem počínaje a Angelou Bassettovou konče.

To se ví, že dávají také nemalé peníze, ale většinou do stranické pokladničky, aby případně neurazili žádného z kandidátů. Na kampaň Demokratické strany přispěly obecně takové celebrity jako Michael Douglas, Paul Newman či Steven Spielberg. Zastánci demokratů v Hollywoodu jsou v přesile - republikánům věnují prostředky jen osamělí originálové. Ale o peníze v tomto případě nejde v první řadě: tak jako tak zákon omezuje individuální vklad částkou 4600 dolarů, z nichž polovinu kandidát musí utratit za primárky a druhou půlku v průběhu samotných voleb. Důležitá je hlavně přímá výzva hlasovat pro konkrétního kandidáta. Ještě lepší je získat filmovou hvězdu pro přímou účast v kampani. Chuck Norris kupříkladu nedal Miku Huckabeemu ani cent, leč díky jeho přítomnosti je každé Mikeovo setkání s voliči kompletně vyprodáno.

Fenomén je to relativně nový, vznikl až tehdy, kdy v důsledku celkové demokratizace veřejného života prudce stoupl sociální statut hereckého povolání. Film poskytl hercům popularitu, o jaké jejich divadelní kolegové nemohli ani snít. Už v dobách němého filmu hvězdy celuloidového nebe udávali tón v otázkách módy, způsobu chování, životního stylu a politických názorů. Politici si nemohli nevšimnout tohoto zdroje ovlivňování voličů. Již v roce 1920 republikán Warren Harding přišel s revoluční volební technologií. Vůbec neobjížděl zemi, vedl kampaň z vlastního domu ve státě Ohio - začalo se tomu říkat "kampaň z vlastní verandy". Zprávy z Hardingova štábu každý týden přinášela filmová kronika, Edisonova firma nahrávala a šířila gramodesky s jeho projevy, peripetie prezidentského klání pravidelně popisovaly deníky. Republikánského kandidáta podpořily divácké idoly Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová a hvězdy z Broadwaye Al Johnson a Lilian Russelová. Harding zvítězil s nevídaným náskokem. Jenže v žebříčku amerických prezidentů se Harding svým výkonem umístil úplně dole, na jednom z posledních míst. A v tom je celý fór. Proč by vlastně měl volič věřit názoru Eddieho Murphyho nebo Barbry Streisandové? Jsou snad chytřejší nebo vzdělanější než my ostatní? Tak to už vůbec ne, ba naopak. Stačí si prolistovat jejich životopisy, aby jeden zjistil, že Streisandová tak tak dochodila střední školu, zpěvačka Cher navždy vyletěla ze školy už v deváté třídě, Martin Sheen neudělal vstupní zkoušky na univerzitu a Michael Moore byl vyhozen z prvního ročníku.

Tito lidé žijí v umělém světě "továrny na sny" a zpravidla vidí život jen z okna své limuzíny. Nicméně sami sebe pokládají za pronikavé znalce současné politiky a zcela vážně vykládají své primitivní ubohé myšlenky v nejrůznějších talkshow. Během stávky hollywoodských scénáristů vyšlo najevo, že i slavní televizní vtipálkové Jay Leno a David Latterman jsou pouze nazí králové a z vlastní hlavy nejsou schopní dát dohromady jedinou vtipnou větu. Během stávky jejich televizní show byly jednoduše staženy z vysílání. Ale jakmile se vrátili na obrazovku, už před jejich pořady stáli frontu prezidentští kandidáti. Takové jsou totiž zákony žánru.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .