Kdo proti Klausovi

Navíc by se měl opírat o širokou podporu jednotlivých senátních a poslaneckých klubů. Pak bychom mohli být svědky napínavé podívané. Tu totiž svým způsobem zaručuje tajné hlasování. I když se politické strany snaží nejrůznějším způsobem kontrolovat, zda jejich členové dodržují předem domluvenou taktiku, není úplně jednoduché zajistit, aby někdo pod rouškou anonymity nepodpořil jiného kandidáta.

Právě z tohoto úhlu pohledu je poněkud zavádějící hovořit o 122 jistých hlasech pro Václava Klause. Přesně tolik činí součet všech poslanců a senátorů z řad občanských demokratů. Předpokládá se tudíž, že by všichni měli podpořit svého čestného předsedu. Až samotná volba může ověřit, zda tomu tak skutečně bude. I přes toto úskalí zůstává současný prezident hlavním favoritem blížící se volby. Zkušenosti z roku 2003 ukazují, že pokud se Klausovi odpůrci nedokáží sjednotit, nemohou uspět.

V posledních týdnech můžeme být svědky prvních pokusů o hledání takového kandidáta, který by byl přijatelný pro co nejširší politické spektrum. Před necelými pěti lety se potvrdilo, že to těžko může být někdo stojící mimo politiku. Nelze se tak divit slovům předsedy nejsilnější opoziční strany v zemi, že kandidátem by neměl být akademik ale spíše politik. Doba revolučních změn po pádu komunismu i rozpadu Československa je definitivně pryč. Takže pomalu nastupuje realistický pohled na hlavu státu.

Vzhledem ke způsobu volby to nemůže být úplně nadstranická osobnost. Naopak musí to být člověk, který se v politickém zákulisí umí pohybovat a který zná jeho zákonitosti. Není proto divu, že se momentálně nejvíce hovoří o bývalém ministru zahraničních věcí Jiřím Dienstbierovi. I když zrovna on se v tuzemské politice přímo nepohybuje už řadu let. Navíc hned dvakrát neuspěl při senátních volbách a jako šéf dvou politických subjektů neprošel opakovaně s těmito stranami do parlamentu. Takže klasickým volebním lídrem určitě není. V České republice se však hlava státu nevolí přímo, tudíž to není úplně podstatné. Důležité je, jak se mu podaří přesvědčit senátory a poslance mimo ODS, že by měl být tím pravým adeptem. Teoreticky by jich potřeboval pouze deset. Přesně takový počet stačí k tomu, aby mohl být člověk v souladu s ústavou navržen jako prezidentský kandidát. Prakticky by to však bylo málo a šlo by jen o symbolickou účast předem odsouzenou k prohře. Bude hodně záležet na tom, jak se k případné Dienstbierově kandidatuře postaví jednotlivé strany.

Některé z nich jakoby přijaly stereotypní uvažování médií a veřejnosti. Proto uvažují o zasloužilých kmetech, nebo se ohlížejí po osobnostech stojících mimo politiku. Přitom hranici čtyřiceti let, kterou uchazeč o prezidentskou funkci musí dovršit, překročila celá řada zajímavých lidí, kteří mají nebo měli s politikou co do činění. Zmínit můžeme momentálně mimo aktivní politiku stojící Jana Rumla, Hanu Marvanovou, nebo současného předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. V řadách poslanců a senátorů by se zase mohlo uvažovat o Petru Pithartovi, Cyrilu Svobodovi, nebo Lubomíru Zaorálkovi. To jsou všechno lidé, kteří nejsou široké veřejnosti neznámí a kteří více či méně výrazně zanechali za sebou politickou stopu.

Samozřejmě je na vedení jednotlivých stran zastoupených v parlamentě aby posoudilo, nakolik jsou podobné typy uchazečů pro ně přijatelné. Znovu opakuji, v České republice se nevolí hlava státu přímo, ale vybírají ji poslanci a senátoři. Pouze na nich záleží, kdo na Hrad zamíří. Prezidentská funkce sama o sobě zaručuje zvolenému kandidátovi popularitu u občanů. Například Václav Klaus v době před usednutím do prezidentského křesla patřil k politikům, kteří výrazně dělili společnost na odpůrce a zastánce. Nyní se těší značné přízni veřejnosti.

Takže je poněkud zavádějící tvrdit, že Václav Klaus bude těžko mít důstojného soupeře. Toho může lehce vytvořit ta část politické reprezentace, která na Hradě chce někoho jiného. Pokud se dokáže shodnout na jedné osobě a získat ji dostatečnou podporu v poslaneckých a senátorských klubech, nebude mít současný prezident obhajobu své funkce zdaleka tak jistou, jak se jeví v tuto chvíli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .