Kdo na Hrad?

Kněžna Libuše vzkázala do Stadic - a bylo to! Jak se pak tomu jejímu Přemyslovi vedlo, nevíme. Měl prý na krku vzpouru tehdejších feministek, ale jde spíše o fantazijní výplod kolektivního nevědomí. Co mu upřít nelze, je založení dynastie. O nástupnictví bylo po několik staletí postaráno. Někdy, pravda, způsobem, z něhož nám i dnes naskakuje husí kůže. Po smrti posledního Přemyslovce však nastaly trampoty, které se měly v obdobných situacích opakovat. V jiných zemích to nebylo lepší.

Mohli bychom doufat, že politický systém zvaný demokracie pověření nejvyšší státní funkcí usnadní a zlidští. Někde se tak děje. Někde ne. U nás to proběhlo hladce jen jedinkrát, v roce 1918. Později s tím byly pokaždé problémy (epochu totalitní diktatury nepočítám). Máme s tím těžkosti i v posledních 17 letech. Tedy v době, která je v našich novodobých dějinách výjimečná tím, že nejsme v této věci vystaveni zahraničním tlakům. To znamená, že zmíněné těžkosti jsou ryze domácího původu. - Zatím se jimi nebudu se zabývat a rovnou si položím otázku: Jaké předpoklady musí splňovat uchazeč o nejvyšší státní funkci?

Na rozdíl od Přemysla Oráče to musí být někdo veřejně známý. Protože se nám, aniž pořádně víme jak, pojem veřejnosti zredukoval na medialitu, musí to být někdo mediálně proslulý. Tím se rozsah možných kandidátů zužuje. Neboť: kdo se stává mediálně proslulým? Někdo z obrazovky. Politik, moderátor, herec, zpěvák, sportovec. Za takzvané "bezpříznakové maskulinum" se feministkám omlouvám, ale mám na mysli i jeho přechýlení do mluvnického rodu ženského. - Kdo další? Snad úspěšný podnikatel? Byly takové hlasy za první republiky. Prý třeba Tomáš Baťa. Dnes je s tím potíž. Mediální proslulosti dosáhli i podnikatelé, jejichž úspěch je v rozporu s obecnou představou dobrých mravů. Snad nikdo by nechtěl na přemyslovském stolci pana Krejčíře nebo Pitru. Vida, důkaz jisté mravní zachovalosti národa.

Takže znovu: politik, moderátor, herec, zpěvák, sportovec. Jedním slovem - bavič. Nezmiňuji vědce, neřku-li básníka nebo dokonce filozofa. Není mediálně proslulý. Kdoví, je-li vůbec veřejně srozumitelný. Odepisuju i sportovce. Veřejnost pořád ví, že zasloužit se o vítězství na sportovišti je něco jiného než stanout na kapitánskému můstku státní lodice. - Co tedy výrazná tvář z obrazovky? Kdybychom volili prezidenta všichni, nebyl by takový člověk bez šance. Svou profesí nemusí být a priori diskvalifikován: v pozdních šedesátých letech se těšil všeobecné popularitě Jan Werich. Možná, že by byl aspoň na čas lepším prezidentem než generál Svoboda, ale tehdy jsme holt neměli tu demokracii. Ale nechme planého spekulování. Příštího prezidenta zvolí naše politická elita. Takže to bude nejspíš někdo z jejích řad.

Co bude disponovat politika k ucházení se o prezidentský úřad kromě mediální proslulosti? Bezúhonný soukromý život? Znalost angličtiny? Umění komunikovat? To všechno jistě není k zahození, ale nakonec asi zvítězí politická přijatelnost. V tom je však kámen úrazu. Naše politická elita je beznadějně rozdělena na několik obtížně smiřitelných táborů a jde-li do tuhého, srotí se pokaždé v tábory dva. Čím se liší? Na první pohled možná tím, že součástí jednoho z nich jsou komunisté. Ale neplatí to pokaždé, jak ukázala poslední prezidentská volba. Trvalý rozdíl je v tom, že jedna strana (lhostejno která) má jen nepatrnou početní převahu nad tou druhou. Jsou z toho potom mrzutosti.

Za těch 17 polistopadových let se naše politická elita ničím nevyznamenala. Pokud se ocitla na rozcestí, vždycky nějak rozhodla, ale pokaždé to bylo takové fraškovité, kocourkovské, takže si nejsem jist, zda "rozhodnutí" je ten správný výraz.

Jsem-li tedy nucen přemítat o tom, kdo by měl být naším prezidentem, říkám si, že ať to bude ten nebo ten, nebude to žádné terno. Napadá mě ale jiné kritérium než kvalita osobnosti. Prezidentem by se měl stát ten, jehož volba bude aktem co nejméně trapným. Nerad bych se totiž ocitl v situaci, kdy bych měl vnoučatům vysvětlovat, proč je úcta k funkci hlavy státu v rozporu se způsobem, jakým bylo toho postavení dosaženo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .