Kde je místo Senátu?

6. leden 2005

Přátelskou atmosféru i samotné setkání předsedy Senátu Přemysla Sobotky a vlády Stanislava Grosse je možné jen přivítat. Ústavní činitelé spolu mají komunikovat a mají za prostředky daňových poplatníků fungovat co možná nejefektivněji. Byla by to schůzka více méně formální, i když symbolicky z tohoto hlediska důležitá. Ale při uspořádání současné české politiky přestal být Senát tak nepodstatnou součástí české ústavního systému, jak mu to přisoudila Ústava z roku 1992. Prohlášení vrcholných politiků tomu nasvědčují.

Senát má postavení v zákonodárném procesu velmi slabé. Pouze ústavní a volební zákony může blokovat svým nesouhlasem, u ostatních zákonů může pouze zákon vrátit do Poslanecké sněmovny, ve vlastním znění nebo bez připomínek, a Sněmovna ho může potvrdit většinou sto jednoho hlasu všech poslanců. Takovou většinou ovšem zpravidla musí disponovat každá vládní koalice, takže funkce Senátu je pouze poradní. Senát, tak jak je koncipován, je tedy pouze ústavní pojistkou, pojistkou pro případ rozpuštění Poslanecké sněmovny, a jinak pouhou korektornou zákonodárné činnosti. Není proto divu, že většina občanů nechápe, proč tu vlastně je a není se jim občas co divit.

Ale díky nestandardní současné politické situace váha Senátu nepředstavitelně narostla, ze dvou důvodů. Protože vládní většina disponuje právě pouhou většinou jednoho hlasu a nejsilnější vládní strana ČSSD je věčně rozhádaná a protože Senát opanovala nejsilnější opoziční strana ODS, které většinový volební systém velmi prospívá.

Každý Senátem vrácený zákon přestavuje tudíž pro vládní koalici nezanedbatelný úkon. Musí sehnat všechny své rozhádané i na různých cestách pobývající poslance a to je často zcela neřešitelný problém. Stejným způsobem ostatně občas pozlobí vládní koalice i prezident.

Není proto divu, že mistr vyjednávání Stanislav Gross se pokoušel na dnešním setkání být k novému předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi vstřícný. Těžko říci, jestli mu to k něčemu bude platné. Senát je často svět sám pro sebe a při rozhodování senátorů už nyní často hrají malou roli stranická doporučení. Spíše je důležitá jistá ideová orientace a hlavně vazba na svůj volební obvod, která je u senátorů daleko silnější než u poslanců. A samozřejmě také poměrný dostatek času. Tyto atributy ostatně stály u původního záměru Senátu, někdy jsou ale zároveň jeho nevýhodami.

Přemysl Sobotka slíbil premiérovi, že Senátu nebude dělat obstrukce a nebude vracet zákony jen z principu. Je možné na adresu Senátu říci, že vracení zákonů z principu mu nebylo ani dosud možno vyčítat, ač opozice v něm měla své silné slovo. Ale na každý princip se dá najít věcné zdůvodnění.

Jiná část Senátu, mimo nyní nejsilnější ODS, totiž vytrvale už nějaký čas blokuje kandidáty prezidenta republiky na ústavní soudce. Senátoři se také zaštiťují principiálními důvody, ale výsledkem je, že soud stále nepracuje v plném obsazení. Samozřejmě za to nese odpovědnost i prezident svými návrhy, ale takto se často plete principiálnost s věcností a výsledkem je nefunkční instituce.

A tak je možné vlastně ze schůzky přivítat hlavně dohodu o sladění zahraničních cest, aby do jedné země necestovaly současné ministři i senátoři. To snad půjde bez vzájemných obstrukcí zařídit. Jen daňový poplatník by se mohl zeptat, proč se tak neděje už dávno.

Spustit audio