Kauza Kavan
Jan Kavan je v české politice nepřehlédnutelný. Ne snad tím, z čeho všeho už byl podezřelý, ale způsobem, jak se ze svých afér vykrucuje. Když před devíti lety naboural čtyři auta, a pak odmítl policistům dechovou a krevní zkoušku s odůvodněním, že alkohol, který cítí, je francovka, kterou si namazal bolavý krk, působilo to pouze trapně. Když se později ukázalo, že má za blízkého spolupracovníka na ministerstvu muže, který své potíže se zvědavou novinářkou zamýšlel řešit nájemnou vraždou, anebo když měnil výpovědi o statisících objevených v jeho trezoru, nebylo se už čemu smát.
Janu Kavanovi se ovšem nestala osudnou ani aféra kolem nevýhodného pronájmu Českého domu v Moskvě, ani odhalení korupce při stavebních zakázkách na rekonstrukce ambasád v zahraničí. Naopak byl zvolen předsedou Valného shromáždění OSN. Když dnes sledujeme záběry, které pořídili skrytou kamerou švédští novináři, a slyšíme, jakým způsobem Kavan hovoří o korupci kolem Gripenů, je toho už doopravdy dost a je to k zlosti. Na Janu Kavanovi se totiž ukazuje, že má-li u nás politik silný žaludek, vlohy k intrikánství, je-li schopen chladného kalkulu a k pravdě má vztah, řekněme, vlažný, projde mu cokoli.
Máme tedy co do činění se špatným příkladem, nevhodným vzorem. Spíše než jako jednotlivec, je Jan Kavan zajímavý jako prototyp jistého druhu nebezpečné politické kultury, anebo spíše nekultury. Není zrovna povzbudivé, že nás reprezentují lidé, kteří místo schopnosti něco dobrého prosadit, disponují schopností se z čehokoli vysekat anebo rovnou vylhat. Lidé prokazující jedinou přednost, totiž že se jim nic neprokáže, znevěrohodňují politiku.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
