Kateřina Smejkalová: Odbory jsou výsostně demokratický aktér – a na Západě to ví

30. říjen 2022

Mnohé výroky, debaty a místy i vyložené útoky v souvislosti s nedávnou odborářskou demonstrací, ale i ty doprovázející prezidentskou kandidaturu odborového předáka Josefa Středuly ukazují, že odbory u nás stále podstatnou částí společnosti nejsou vnímány jako aktér, který má v demokracii nezpochybnitelné právo na existenci.

Je to jistě ovlivněno rolí, kterou sehrávaly před rokem 1989, jakkoli ani ta není jen negativní – odborové organizace byly koneckonců hybateli dění jak v rámci pražského jara, tak při generální stávce, vedoucí k pádu režimu o necelých 20 let později.

Čtěte také

Tak či tak bychom se ale měli po více než 30 letech už konečně zaměřit především na současnost. Není náhodou, že se i v současném uspořádání s odbory výslovně počítá – právo je zakládat je ukotveno přímo v Listině základních práv a svobod, a tím součástí českého ústavního pořádku.

Jejím přijetím se země hned v roce 1992 přihlásila k západnímu pojetí lidských práv, ke kterým kromě těch osobnostních a občanských patří právě i práva sociální. Ta se ustavila již v rámci usměrnění raného divokého kapitalismu a i díky tehdejším bojům odborů tak dnes máme osmihodinovou pracovní dobu, volný víkend nebo placenou dovolenou.

Odbory v Německu

V české debatě to ale místy vypadá, jako kdyby žádný závazek k dodržování sociálních práv neexistoval – každý na trhu práce pěkně sám za sebe, a kdo si nezvládne vyjednat, má smůlu, špatné pracovní podmínky pak buď musí vydržet, nebo mu údajně nic nebrání jít o dům dál.

Čtěte také

Máme snad svobodu, no ne? V takovém pojetí jsou odbory často vnímány spíš jako aktér, který teprve nedávno nabytou svobodu popírá, případně nějak neférově deformuje.

Potíž spočívá v tom, že zaměstnanecká svoboda je na trhu práce do velké míry iluzorní – a uznává to koneckonců i český zákoník práce, který stojí na premise, že jednotlivý zaměstnanec je oproti zaměstnavateli tou slabší stranou jejich vzájemného vztahu. Dává to smysl – zatímco pracující jsou na příjem z práce existenčně odkázaní, pro zaměstnavatele naopak bývají zaměnitelnější. Srovnání mocenského postavení tím, že zaměstnanci vyjednávají společně, je tak opakem neférovosti.

Nadto je zakládaní fungování odborů také bytostně demokratickým aktem – tomu bychom ve společnosti, která si jinak na vydobyté demokracii tolik zakládá, měli přece fandit. Existenci politických stran nebo různých občanských iniciativ, pilířů fungující demokracie, by nás zpochybňovat nenapadlo – v čem by měly být odbory jako zespodu utvářená organizace zasazující se v rámci zákonných mantinelů o určité zájmy a společenské cíle o tolik jiné?

Čtěte také

Mluvíme-li o zákonných mantinelech, pak je třeba také říct, že pozice odborů je u nás ve srovnání s mnoha západními zeměmi, ke kterým se jinak tak rádi vztahujeme, pořád velmi omezená. Počínaje tím, že fungují primárně jako laické buňky na podnikové úrovni – to jim dává daleko menší vyjednávací sílu než těm, za které na sektorové úrovni vyjednávají profesionálové, jak je běžné například v Německu.

Kde mimochodem také odbory z půlky obsazují dozorčí rady firem, a mají tak právo veta ohledně všech strategických firemních rozhodnutí. Německé podnikové rady zase musí souhlasit nejen se všemi nábory a vyhazovy, ale například i zaváděním jakýchkoli technologií do pracovního procesu a mnoha dalšími záležitostmi ohledně fungování podniku, které jsou u nás zcela samozřejmě považovány za výsadní rozhodnutí zaměstnavatele.

Kateřina Smejkalová, politoložka

Brzy nás bude čekat implementace evropské směrnice o adekvátních minimálních mzdách, která obsahuje i mimořádně ambiciózní požadavky ohledně odborové organizovanosti v jednotlivých členských zemích – cílem, jehož bude třeba střednědobě dosáhnout, je osmdesátiprocentní pokrytí kolektivními smlouvami. Směrnice vychází z premisy, že spravedlivé prosperity, jedné z centrálních hodnot odlišujících Evropu od většiny modelů jinde po světě, bez odborů prostě dosáhnout nelze. A tak by byl nejvyšší čas si i u nás už konečně vyjasnit, že odbory opravdu nejsou „fuj“.

Autorka je politoložka

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.