Kateřina Smejkalová: Odbory jsou výsostně demokratický aktér – a na Západě to ví
Mnohé výroky, debaty a místy i vyložené útoky v souvislosti s nedávnou odborářskou demonstrací, ale i ty doprovázející prezidentskou kandidaturu odborového předáka Josefa Středuly ukazují, že odbory u nás stále podstatnou částí společnosti nejsou vnímány jako aktér, který má v demokracii nezpochybnitelné právo na existenci.
Je to jistě ovlivněno rolí, kterou sehrávaly před rokem 1989, jakkoli ani ta není jen negativní – odborové organizace byly koneckonců hybateli dění jak v rámci pražského jara, tak při generální stávce, vedoucí k pádu režimu o necelých 20 let později.
Čtěte také
Tak či tak bychom se ale měli po více než 30 letech už konečně zaměřit především na současnost. Není náhodou, že se i v současném uspořádání s odbory výslovně počítá – právo je zakládat je ukotveno přímo v Listině základních práv a svobod, a tím součástí českého ústavního pořádku.
Jejím přijetím se země hned v roce 1992 přihlásila k západnímu pojetí lidských práv, ke kterým kromě těch osobnostních a občanských patří právě i práva sociální. Ta se ustavila již v rámci usměrnění raného divokého kapitalismu a i díky tehdejším bojům odborů tak dnes máme osmihodinovou pracovní dobu, volný víkend nebo placenou dovolenou.
Odbory v Německu
V české debatě to ale místy vypadá, jako kdyby žádný závazek k dodržování sociálních práv neexistoval – každý na trhu práce pěkně sám za sebe, a kdo si nezvládne vyjednat, má smůlu, špatné pracovní podmínky pak buď musí vydržet, nebo mu údajně nic nebrání jít o dům dál.
Čtěte také
Máme snad svobodu, no ne? V takovém pojetí jsou odbory často vnímány spíš jako aktér, který teprve nedávno nabytou svobodu popírá, případně nějak neférově deformuje.
Potíž spočívá v tom, že zaměstnanecká svoboda je na trhu práce do velké míry iluzorní – a uznává to koneckonců i český zákoník práce, který stojí na premise, že jednotlivý zaměstnanec je oproti zaměstnavateli tou slabší stranou jejich vzájemného vztahu. Dává to smysl – zatímco pracující jsou na příjem z práce existenčně odkázaní, pro zaměstnavatele naopak bývají zaměnitelnější. Srovnání mocenského postavení tím, že zaměstnanci vyjednávají společně, je tak opakem neférovosti.
Nadto je zakládaní fungování odborů také bytostně demokratickým aktem – tomu bychom ve společnosti, která si jinak na vydobyté demokracii tolik zakládá, měli přece fandit. Existenci politických stran nebo různých občanských iniciativ, pilířů fungující demokracie, by nás zpochybňovat nenapadlo – v čem by měly být odbory jako zespodu utvářená organizace zasazující se v rámci zákonných mantinelů o určité zájmy a společenské cíle o tolik jiné?
Čtěte také
Mluvíme-li o zákonných mantinelech, pak je třeba také říct, že pozice odborů je u nás ve srovnání s mnoha západními zeměmi, ke kterým se jinak tak rádi vztahujeme, pořád velmi omezená. Počínaje tím, že fungují primárně jako laické buňky na podnikové úrovni – to jim dává daleko menší vyjednávací sílu než těm, za které na sektorové úrovni vyjednávají profesionálové, jak je běžné například v Německu.
Kde mimochodem také odbory z půlky obsazují dozorčí rady firem, a mají tak právo veta ohledně všech strategických firemních rozhodnutí. Německé podnikové rady zase musí souhlasit nejen se všemi nábory a vyhazovy, ale například i zaváděním jakýchkoli technologií do pracovního procesu a mnoha dalšími záležitostmi ohledně fungování podniku, které jsou u nás zcela samozřejmě považovány za výsadní rozhodnutí zaměstnavatele.
Brzy nás bude čekat implementace evropské směrnice o adekvátních minimálních mzdách, která obsahuje i mimořádně ambiciózní požadavky ohledně odborové organizovanosti v jednotlivých členských zemích – cílem, jehož bude třeba střednědobě dosáhnout, je osmdesátiprocentní pokrytí kolektivními smlouvami. Směrnice vychází z premisy, že spravedlivé prosperity, jedné z centrálních hodnot odlišujících Evropu od většiny modelů jinde po světě, bez odborů prostě dosáhnout nelze. A tak by byl nejvyšší čas si i u nás už konečně vyjasnit, že odbory opravdu nejsou „fuj“.
Autorka je politoložka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
