Karikatury a soužití kultur

Zjednodušujícím způsobem se znovu připomíná Huntigtonova teze o boji kultur, především Západu a islámu a píše se o tom, že autor se stal prorokem tohoto věku, že nyní jde skutečně o boj kultur. Slovo boj kultur se přitom téměř bez výjimky používá jako hlavní označení toho, co se dnes děje mezi západním a islámským světem. Skutečnost je ovšem jiná. Jak u Huntigtona, tak v dnešní realitě. Proto se chci dnes vrátit k této knize a posluchačům trochu osvětlit, co je v ní skutečně napsáno, aby bylo zřejmé, jak matoucí a zkreslující je někdy svět žurnalistiky, lačné po zkratkovitém uchopení velmi složitých politických událostí.

Začnu tedy Huntingtonem. V titulu jeho knihy je pojem civilizace, přičemž tento široký pojem zahrnuje celou řadu politických, hospodářských a především kulturních a náboženských prvků. Civilizace je v podstatě jedním velkým a širokým kulturním společenstvím. Huntigton uvádí, že v současné době existuje ve světě zhruba sedm až osm velkých civilizací: čínská, japonská, hinduistická. islámská a západní, přičemž k těmto základním počítá také civilizaci latinskoamerickou, pravoslavnou a podmíněně africkou.

Střety civilizací pak tvoří hlavní osu mezinárodního dění poté, co zmizely dosavadní hlavní konfliktní linie, například mezi ideologiemi. Ústřední tezí Huntigtonovy knihy je, že především kultury a kulturní identity utvářejí ve světě po studené válce vzorce soudržnosti, rozpadu a konfliktu. V světě po studené válce je kultura jak rozdělující, tak sjednocující silou.

Kniha má proto důležitý podtitul, který zní: boj kultur a proměna světového řádu. Jednou z úvodních tezí je pak názor, že se rodí světový řád, založený na civilizacích: společnosti kulturně si blízké navzájem spolupracují a země se sdružují kolem vůdčích nebo ústředních států své civilizace. Dochází ke spojování příbuzných zemí a situace hrozí přerůst v širší konflikt civilizací.

Jestliže se tedy podíváme na současný islámský svět, vidíme hlubší procesy, které se nedají jednoduše vysvětlit tím, že zde probíhá jen prudká reakce na provokace západního tisku, který otiskl karikatury proroka Mohameda. Řeči o tom, že jisté západní kruhy zneužívají vyspělých svobod a necítí žádnou širší odpovědnost, že islámský svět je velmi citlivý na své náboženské symboly, se zcela míjejí podstatou dnešních událostí.

Každé náboženství je citlivé na své symboly, citliví jsou křesťané, židé, pravoslavní. Tato citlivost se však projevuje v rámci dané společnosti a jejího pojetí práva. Společnosti, které znají hlavně náboženské právo a neznají práva jednotlivců, propukají v zuřivost při každém náznaku kritičnosti vůči svému náboženství, i když samy cizí náboženství hanobí.

Zdůrazňuji hanobí, ne ironizují, toho nejsou schopny. Nejsou ani schopny vnímat, že svoboda médií patří k základním definičním rysům liberální demokracie a jistá ironie a kritičnost patří dokonce k evropskému dědictví osvícenství a tudíž k naší civilizaci. Kdo bere všechno tragicky vážně a není schopen žádné sebereflexe, patří prostě do jiného kulturního okruhu.

Co se to tedy odehrává v islámském světě? Podle všeho zde v současné době probíhá zrození nového společného vědomí islámského světa, znovu se prosazuje už dlouhodobá skrytá tendence myslet v pojmech dvou světů, muslimského a nemuslimského. Do této doby byl však islámský svět rozdělen na arabský a nearabský islámský svět, přičemž nevýhodou islámského arabského světa bylo to, že byl podstatně menší co do počtu obyvatel.

Nejpočetnější islámské země jsou totiž dnes Indonésie (212 mil., z toho 87% muslimů), Pákistán (145 mil.) , Indie ( z jedné miliardy lidí je tam 11% muslimů), Bangladéš (ze 136 mil.je 87% muslimů) a pak ještě Malajsie, zatímco v arabském islámském světě jsou nejlidnatější Irán a Egypt ( mají přibližně stejně 66 mil. obyvatel). Islám sám pak není žádným jednotným učením, rozděluje se na mnoho větví, sunnity, šiíty a řadu dalších směrů.

Každá z těchto větví pak vykládá Korán jiným způsobem. Proto se nyní tento svět spojuje okolo jediného hlavního společného jmenovatele, postavy Proroka. Protesty proti Evropě na obranu Proroka proto vzplály po celém muslimském světě a jejich prostřednictvím si muslimové uvědomují, že svět se opravdu dělí na "my" a "oni", na země západní civilizace a země muslimské civilizace.

Nemáme tu tedy před sebou jen státně organizované akce nebo akce, v nichž vystupují pouze radikálové a většina muslimského světa s tím nemá nic společného. Ne, probíhá zde zrod společné identity muslimského světa na základě definice toho, kdo je jeho společným nepřítelem, a tím je především západní civilizace a její výspa uvnitř muslimského světa, stát Izrael.

Nevýhodou islámu je také to, že postrádá ústřední stát, okolo něhož by se mohl semknout i politicky, zatímco západní svět má Spojené státy, nejsilnější a nejvlivnější mocnost světa, a to politicky, hospodářsky i vojensky. Evropská unie je dalším takovým centrem západní civilizace, ale zaostává za Spojenými státy ve všech třech uvedených ukazatelích, nejvíce po stránce vojenské a politické. Je také nábožensky mnohem vlažnější než Spojené státy a to vysvětluje i jistý rozdíl mezi postojem amerických médií k Mohamedovým karikaturám a evropským postojem.

Americká tradice se vyznačuje od samého počátku soužitím nejrůznějších vyznání vedle sebe a jejich vzájemnou tolerancí, zatímco Evropa má za sebou náboženské války a každé vypjaté náboženské nároky už dlouho považuje za nepřiměřené a hodné kritiky. Američané by něco takového jako karikatury Mohameda netiskli, ale Evropané ano. Jistým paradoxem je pak to, že karikatury vyšly poprvé v zemi, která má jedna z posledních západních zemí státní luteránskou církev, jejíž hlavou je dánská královna.

Za zmínku stojí také to, že podle jednoho dánského zákona musí každý muslimský duchovní, který chce v Dánsku provádět náboženské úkony, nejdříve prokázat znalosti dánštiny. Jinými slovy, nemůže je téměř vůbec provádět.

Řekl jsem, že slabinou muslimské civilizace je absence ústředního státu. V současných bouřích se ale v pozadí rýsuje snaha některých islámských zemí okolo sebe soustředit větší vliv a tudíž se takovým centrem v budoucnosti stát. V arabském islámském světě je to jednoznačně snaha Iránu získat jaderné zbraně a snaha být centrem boje proti Izraeli.

Jeho hlavním soupeřem je Irák, který představuje alternativu, snahu vybudovat demokratický více kulturní stát uprostřed arabského světa. V očích značné části muslimského světa je ovšem negativní skutečnost, že tento model se opírá o americkou vojenskou sílu. Proto jsou tak důležité pokroky Iráku na cestě k demokracii a tím i přibližování se chvíle, kdy Spojené státy ze země vojensky odejdou.

Přesně toto však také vědí islámské teroristické skupiny, které v zemi neustále útočí a zabíjejí hlavně civilisty, přičemž jediným smyslem těchto útoků je, aby tam americké vojenské síly zůstaly co nejdéle a tím aby pokračovalo zpochybňování iráckého modelu. Levicové světové veřejné mínění se mylně domnívá, že smyslem těchto útoků je odchod Američanů z Iráku a přitom opak je pravdou.

Islámští teroristé v podstatě napodobují taktiku sovětského vůdce Stalina ze druhé světové války. Na speciálních partyzánských školách v Sovětském svazu se totiž budoucí partyzáni učili, že jejich hlavním budoucím cílem není boj s okupanty, ale snaha dostat do konfliktu domácí obyvatelstvo s okupanty. To bylo mnohem důležitější než ty či ony úspěchy v boji partyzánů s okupanty.

Nevýhodou Iránu je pak to, že se jedná o muslimskou teokratickou republiku, ovládanou šiítskými ajatolláhy, přičemž většinu v islámském světě tvoří sunnité. Přesto se Irán snaží o co nejostřejší konfrontaci se západní civilizací, protože doufá, že při případném vojenském konfliktu se Spojenými státy a Izraelem se za něj postaví celý muslimský svět.

Musíme proto současné dění vidět také v této perspektivě a rozhodně ho nepodceňovat. Za této situace je nutné vyzývat k dialogu, ale rozhodně se na něj nespoléhat. Militantní islamistické síly záměrně mobilizují co nejširší vrstvy islámského světa a podněcují je k stále větší nenávisti vůči Západu. Karikatury Proroka jim posloužily jako vhodná záminka, ale můžeme si být jisti, že kdyby jich nebylo, našly by se jiné záminky. Sypat si popel na hlavu nemá význam. Západní civilizace je doposud hlavní mírovou silou na zeměkouli, musí usilovat o mírové řešení konfliktů, ale v dnešní situaci se musí také vážně připravovat na možný střet civilizací, o němž psal Huntington ve své knize. Akce Al-Kajdy byly pravděpodobně jen předehrou k tomuto střetu.