Karel Kryl

Teror může , a také to činí,nekonečně hrát své brutální hry na nervy a o nervy.

V pondělí 12.dubna , v koloritu závěru velikočních svátků si četné publikum připomnělo, v pražském klubu Vagon, šedesátiny Karla Kryla, což je událost , pro pamětníky, těžko uvěřitelná - svět stárne rychle, nenápadně a bez ohledu na naší vůli.

Na stěnách výstava fotografií, novinových výstřižků, textů. Plakáty z někdejších dob, zvoucích na koncerty, které už deset let nejsou a nikdy nebudou.

Pavla Milcová zazpívala neomylně Anděla, řekl bych, dnes už kultovní Krylovu písničku z roku 1965, expresivně nepateticky, čímž znovu připomenuto, že text, jeho smysl i obsah, případně vzkaz kdysi současným, dnes přítomným a také těm, co ještě přijdou - poletuje světem, adorován, uctíván, ceněn i haněn jako za Krylova života. Jiní zpěváci a jiné kapely hráli také "krylovky", co by říkal autor zůstane otázkou do vzduchu, zaplaťpánůh, vzpomněli si, bylo to soukromé motto večera.

Veterán undergroundu, léta nespatřen Jarda Neduha pravil nadějně, že se stejně sejdeme v nebi,na co což jsme oponovali, že po trpké reportáži Dantově v Božké komedii to může být i na opačném konci, ale J.J. se nenechal vyvést z míry a soudí, že v takovém případě budou organizovány výměnné zájezdy.

Snad to není blasfemie, co tu říkám. Vtipy i na hraně jsou sebezáchovné. Kromě vzpomínek , vedli jsme i docela vážné řeči velikonoční, byť módní. Už i v Praze je hrán vzývaný i proklínaný film o Ježíšově umučení s po všech výstrahách, zbývá rozhodnutí - zda se jít podívat na anatomický rozbor několikahodinového mučení, nebo se spokojit s doslechem o nejenom kontroverzním filmu, ale především tématu.

Kádrují mě zleva zprava, zpíval Karel Kryl a měl pravdu, všechny nás kádrují zleva zprava, odjakživa, úděl to člověka ve společnosti, která si rozlišení stran co směru pohybu či polohy, neponechala jen pro dvě ruce, ale rovnou pro myriády politických stran, směrů, hnutí, frakcí, odadlíků od víry té či oné k víře jiné či žádné, rebelů v řadách povstalců a povstalců v řadách rebelů, umírněných fanatiků a fanatických odpůrců fanatismu a tak dále, jak se atomicky štěpíme v názorech a polohách názorů.

Vyslechli jsme, u příležitosti desátého výročí úmrtí Karla Kryla a nedožitých šedesátin mnohé, od jednoduché vzpomínky až po rozbor jeho básnictví a hry na kytaru, vyslechli jsme leccos. V obecné rovině nahlíženo - je jistě dobře, když se o Krylovi dodnes mluví, když se dodnes někdo rozčiluje, že tamto či ono nebylo úplně v pořádku. Karel Kryl nebyl jistě kytarový kouzelník jako Eric Clapton a dodnes nevím, vědět nechci a nikdy se nedozvím, jak a čím se měří velikost básníka. Skok do výšky i dálky, počet gólů i tisícin archaické vteřiny sprintu , lze měřit a srovnat. Jakým vavřínem se měří poezie?

Myslím, že společenství básníků není peleton cyklistického Závodu míru a boj o fialové a žluté tričko.

Jde spíše o onen neustále zdůrazňovaný -v pojetí Ivana Diviše - princip a věrnost k němu, sounáležitost, souznění a srostlé větvoví pralesů nejenom literárních. Dodat lze , v letošním dubnu to, co zapsal Ivan Diviš v březnu roku 1977 v Teorii spolehlivosti :

"Básníkovi rádi a rychle odpouštíme neblahý život pro dobré dílo, nikdy však mizerné dílo, byť by býval světcem."

Karel Kryl, už za života zařazen do rubriky Legenda, bude i dnes i zítra kádrován zprava i zleva.

Shrnuto v závěru velikonočních oslav veršem ze Žalmu 71. Karla Kryla o dni spravedlivém pro všechny bez doložky výjímečnosti :

Spočinem bez hněvu / přirostlí ke dřevu.

Viděno z perspektivy jiného času a jiného prostoru : ani letos se Karel Kryl nedožil svých šedesátin.