Karel Hvížďala: Pražská kavárna, krycí název pro intelektuály

A dokonce jeden z kandidátů na primátora Petr Stuchlík jde do politiky s tím, že by chtěl být „mostem mezi ANO a kavárnou“.

Co je to pražská kavárna? Existuje vůbec? Ptá se nová autorská inscenace Švandova divadla

Zábavná hra na pomezí detektivky, komedie a hororu. Tak tvůrci z pražského Švandova divadla popisují svou autorskou inscenaci Kauza pražské kavárny, kterou v premiéře uvedou v komorním Studiu 28. dubna.

Pan Zahradil tvrdí, že pražská kavárna: „je mentální stav. Jedním z jeho atributů je sounáležitost s menšinou, která je údajně tou lepší, evropsky myslící částí naší společnosti (a proto je menšinou, jinými slovy elitou), a tedy má setrvalý pocit morální nadřazenosti nad zbývající většinou, která se ještě nevyhrabala z postkomunismu, provincialismu, nacionalismu, čecháčkovství...“  A dodává, že jde jen o charakteristiku výrazně menšinové voličské množiny.

Kdybychom separovali z úryvku hanlivý podtón o elitě a nadřazenosti, který - zní-li z úst muže, který se nechal zvolit mezi bruselskou elitu, kde většinu času pobývá - zní poněkud šaškovsky, lze jeho definici jako jednu z mnoha přijmout: Kavárny  fungovaly od 19. století jako místa, kde se scházeli rýpaví umělci, novináři i vědci či lékaři a právníci a udělali si z nich pracovny a debatní kluby.

Tato „výrazně menšinová množina“ ale vždy posouvala recepci světa, ať to bylo v Paříži, kde v kavárně vedle sebe seděli Hemingway, Fitzgerald, Joyce či Picasso nebo ve Vídni, kde bylo možné vidět Klimta, Krause, Loose či Lehára. A kdyby v Praze nebylo kaváren, nebyla by ani avantgarda známá svými kritickými výroky o měšťanstvu.

Právo na individualismus a svobodu

Nezval se přiznal, že v kavárnách napsal celé své dílo kromě Snídaně v trávě. Karel Čapek řekl: „Pražská kavárna je památka, rezervace a měla by zůstat chráněnou rezervací, už proto, že to je locus genií.“ Přičemž locus je česky místo, kde se scházeli lidé se zvláštní sociální funkcí.

Pražská kavárna – zrcadlo moderního světa

Kavárny vznikaly a dodnes vznikají jako demokratický prostor určený k setkávání, diskusi, intelektuální práci i pozorování světa za oknem. Konzumace – na rozdíl od restaurantů, hostinců, výčepů i hospod – je často až na druhém místě. Dvanáctidílný cyklus o pražských kavárnách – od historických kafíren obrozenských časů až po dnešní hipsterské podniky - jsme uvedli 31. prosince 2017. Po odvysílání budou jednotlivé díly k poslechu také on-line.

Označení „pražská kavárna“ potkalo evidentně opačný osud než slovo intelektuálové, které se poprvé objevilo v době Dreyfusovy aféry, v níž byl v roce 1894 falešně obviněn pro špionáž důstojník s tímto jménem. Nejprve protestoval proti rozsudku v novinách Emil Zola a poté pánové Anatol France, Marcel Proust, André Gide, Claude Monet a Jules Renard.

Sepsali protestní petici, v níž žádali obnovení procesu. Díky tomu byl v roce 1898 Dreyfus omilostněn. Jeden francouzský konzervativec tehdy poprvé použil pro zmíněné tvůrce slovo intelektuálové v hanlivém, kontextu. Vyčítal jim totéž, co činí dnes pan Zahradil, že jsou neloajální k většině a vytržení z národního pouta.

Netrvalo ale dlouho, kdy filozof pragmatismu William James si toto slovo osvojil a prohlásil: „My intelektuálové v Americe musíme všichni pracovat na tom, abychom si udrželi právo na individualismus a svobodu.“ Tato věta platí i dnes.

Termín „pražská kavárna“ je jen krycí označení, pro ty, co si chtějí svou osobitost ponechat a vzpouzejí se komodizaci a komerčnímu násilí, které nám slibuje pouze to, že se nám bude dobře nakupovat.