Karel Barták: Snění o funkční Evropské unii

Toto fórum se má sejít v roce 2020 a trvat dva roky. V tuto chvíli nevíme víc. Má to být ambiciózní fórum, jehož úkolem bude navrhnout zásadní reformy fungování Evropské unie?

Karel Barták: Těžký zrod Evropské komise

Premiér Babiš měl možnost v pondělí nahlédnout do kuchyně příští předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, kde se peče budoucí exekutiva Evropské unie.

Nebo jde spíše jen o vágní slib sloužící k uspokojení vlivných poslanců Evropského parlamentu, kteří volají po takových reformách a obviňují vlády členských států, že se spokojují se statusem quo, nebezpečným pro společný projekt?

Evropská unie určitě potřebuje novou vizi, nový impuls, a tudíž nová pravidla svého fungování. Stávající uspořádání v podstatě spočívá na fundamentu starém pět desetiletí, který vyhovoval prvotním šesti a posléze devíti členským státům tehdejšího EHS, ale nestačí pro organizaci čítající 28 zemí s více než půl miliardou obyvatel.

Od 60. let minulého století došlo sice k řadě významných úprav – zavedení jednotného vnitřního trhu, zavedení eura, posílení řady unijních pravomocí, vytvoření Schengenského prostoru – ale ten základní vzorec fungování unie se příliš nezměnil.

Evropa, společná starost Evropanů

Pokud to von der Leyenová myslí vážně, má jen pár měsíců na to, aby dohodla formát, mandát a složení takové konference. Nedávná historie nabízí řadů podnětů k inspiraci, ne vždy povzbudivých. V 90. letech zasedal v Bruselu vznosně nazvaný Konvent, pod taktovkou bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d´Estaing, který po dvou letech úporného hašteření zplodil smlouvu nazvanou ještě vznosněji evropskou ústavou.

Evropská komise slibuje růst. Je to konec krize, nebo eurokraté sami sobě lžou?

Evropská komise ve své pravidelné zimní makroekonomické předpovědi uvádí, že hospodářství celé Evropské unie poroste. Pozitivní trend by se měl projevit už letos, a příští rok by měla eurozóna ještě o nějakou desetinku procenta zrychlit.

Krátce po slavnostních podpisech všemi šéfy států a vlád (včetně Václava Klause za tehdy kandidátskou Českou republiku) ji v referendech sestřelili voliči ve Francii a Nizozemsku, tedy zemích, které stály u zrodu evropské integrace. Potrestali evropské lídry za tu ústavu – Evropská unie není stát, ani nějaká federace, aby měla vlastní ústavu, vzkázali jim.  

Nová předsedkyně Evropské komise si je toho vědoma. Hned na první tiskové konferenci po zvolení řekla, že její někdejší představa o „spojených státech evropských“ už neplatí a že se dnes na věci dívá „zraleji a realističtěji“. Chápe ji jako „jednotu v rozmanitosti“, což „je odlišné od federalismu“. Toto je podle ní správná cesta.  

Víme tedy, že evropská federace nebude na pořadu dne. Co to tedy bude? Reforma základních smluv, tedy to, čemu se říkalo v minulosti „mezivládní konference“?

Lída Rakušanová: Evropská komise není hromosvod

Prezident Zeman pronesl při návštěvě Maďarska řadu kuriózních výroků.

Na jaké reformě by se dnes mohly členské země dohodnout, sledujeme-li jejich nesoulad a sváry kolem většiny velkých témat? A jejich stoupající tendenci jezdit do Bruselu nikoli řešit společné problémy kontinentu a nacházet řešení pro příští generace, ale v plné zbroji bojovat za „národní zájmy“? Ty přitom nejsou mnohdy ničím jiným než okamžitými pohnutkami s cílem zajistit nejbližší volební vítězství na domácí scéně. 

Další možností je reflexe o změnách fungování v rámci stávajících smluv bez jejich revize. Lisabonská smlouva například umožňuje, aby se skupina zemí dohodla na společné politice nebo legislativě a nechala ostatním možnost se připojit až později. Tato „vícerychlostní“ metoda se ostatně už v praxi uplatňuje, a to včetně tak velikých projektů, jako je euro, které sdílí 19 z 28 zemí, nebo Schengenský prostor, do něhož nepatří 6 zemí EU.   

Část politiků v zemích jako Česká republika takovou „vícerychlostní“ Evropu a priori odmítají, protože tuší, že by se jim nemuselo chtít jít do některých společných projektů, ale zároveň si nepřejí být odsouváni na vedlejší kolej.

Pokud by se to prosadilo, velmi těžce by se jednalo o rozhodovacích mechanismech. Jak vymyslet, aby ty země – a jejich komisaři, a jejich europoslanci – sice byli zasvěceni do příprav na provádění takových projektů, ale nemohli se podílet na rozhodování o nich? 

Lída Rakušanová: V nesmyslných regulacích je Evropská komise nevinně

Vypráví se o tom po hospodách a kdejaký politik to s gustem vypouští z úst na předvolebních shromážděních: Evropská komise je byrokratický moloch, jehož skvěle placení úředníci nemají nic jiného na práci než si vymýšlet, jak dlouhé smějí být banány a jak zakřivené okurky, jakou maximální spotřebu mají mít vysavače, nebo kde musejí být u traktorů namontována sedátka pro řidiče.

V neposlední řadě se povede diskuse o tom, kdo se oné slíbené konference zúčastní. Zástupci členských zemí? A také Evropského parlamentu? Bývalý belgický premiér a donedávna šéf liberálního klubu v Evropském parlamentu Guy Verhofstadt se už údajně chystá předsedat. Budou s tím ostatní souhlasit?  

V našich končinách není tento přesvědčený federalista příliš populární. A co další? Von der Leyenová slibuje zapojení občanů, kteří podle ní musí hrát „aktivní a vedoucí“ úlohu při reformování Evropské unie.  

Lekce z referend o evropské ústavě zde padla na úrodnou půdu. Ale od slibu účasti občanů je hodně daleko k jejímu uskutečnění. Evropská unie je pro většinu z půl miliardy jejích občanů abstraktní pojem a bruselské instituce na tom nic nezmění, ani kdyby tam seděli ti nejosvícenější mužové a ženy.  

Má-li se Evropa a vize její budoucnosti stát společnou starostí Evropanů, musí je o tom přesvědčit domácí politikové na všech úrovních, stejně jako další aktéři občanské společnosti. Můžeme si o tom nechat snít.

Autor je publicista