Karel Barták: Nakročila EU k vlastní obraně?
Ministři obrany a ministři zahraničí členských zemí Evropské unie debatovali poprvé o zásadním dokumentu nazvaném „strategický kompas“, jehož cílem je povznést obrannou spolupráci v unii na vyšší úroveň a vybavit evropskou zahraniční politiku úderným vojenským nástrojem.
Na pozadí nových a nečekaných hrozeb, jako je momentálně hybridní útok ze strany Běloruska za použití zmanipulovaných arabských migrantů, nebo koncentrace ruské vojenské techniky při hranicích s Ukrajinou, se budoucí evropské vojenské ambice jeví jako potřebné a dobře načasované.
Čtěte také
Úhelným kamenem evropského úsilí se mají stát společné „jednotky rychlého nasazení“ o počtu až 5000 vojáků, které by byly připraveny k okamžitému zásahu v krizových situacích v sousedství EU, a to pod vlajkou unie. Zmíněný „kompas“ popisuje okolnosti a pravidla pro jejich použití, plynoucí z evropských smluv a koncepce zahraniční a bezpečnostní politiky. Nyní bude předmětem intenzivního jednání, aby konečná verze mohla být schválena na ministerské úrovni v březnu příštího roku a předložena vzápětí šéfům států a vlád.
Zatím neveřejný dokument stanoví cíle a ambice unie při řešení krizových situací, odrážení útoků, budování kapacit a partnerství. Šéf evropské diplomacie Josep Borrell připomněl, kolikrát Evropa v minulosti doplácela na svou bezzubou zahraniční politiku a musela buď spoléhat na Spojené státy, jako před 10 lety v Libyi, nebo se jim proti své vůli podřizovat, jako při nedávném stahování z Afghánistánu.
Silnější a účinnější evropskou obranu
Tajné služby členských zemí podle něj společně vyhodnotily hrozby, kterým Evropa čelí. Potvrdily, že žijeme ve stále nepřátelštějším světě; vedle vojenských hrozeb se množí kybernetické útoky, dezinformační kampaně, zneužívání migrantů k hybridním útokům, používání soukromých armád a podobně. Je liché si myslet, že v tomto prostředí může Evropská unie přežít jako dosud jen coby „měkká síla“. To, že nemáme vojenskou kapacitu, bude bráno stále častěji jako zdroj slabosti.
Čtěte také
Všechny dosavadní pokusy unie se vybavit nějakou vojenskou silou ztroskotaly na sporech mezi stoupenci evropské autonomní obrany a těmi, kdo v její budování považovali za zradu nebo oslabování Severoatlantické aliance. Česká republika byla, podobně jako většina postkomunistických zemí a donedávna také Británie, k těmto iniciativám zdrženlivá.
Posun způsobilo čtyřleté působení prezidenta Donalda Trumpa, který otevřeně naznačoval, že americká obrana starého kontinentu nebude do budoucna zadarmo a že některé jistoty se mění v hypotézy. Jeho nástupce Joe Biden sice vztahy do značné míry napravil, ale dál dává najevo, že Spojené státy vojensky zajímá spíš Čína než Evropa. Při nedávnem setkání s prezidentem Macronem se vyslovil pro „silnější a účinnější evropskou obranu“, která by byla pozitivním příspěvkem k transatlantické a světové bezpečnosti, tedy i pro NATO.
Tato nová nálada umožňuje Borrellovi vysvětlovat, že Evropa svým úsilím bude jen doplňovat to, co dělá NATO; nebude mu ani konkurovat, ani nebude cokoli drobit či dublovat a už vůbec ne usilovat o vznik nějakého evropského paktu. Kolektivní obrana je a zůstane povinností aliance. Evropa bude ovšem mít k dispozici pružné, vysoce specializované a dobře vycvičené jednotky schopné podpořit její politické potřeby. Během příštího roku uvidíme, zda má tato ambice šanci se stát skutečností.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
