Kam vykročilo české zdravotnictví?

Dalším krokem k úsporám mají podle Ratha být vyhlášky týkající se cen výkonů, úhrady pojišťoven za léky a lékařskou péči. Samozřejmě David Rath není prvním ministrem, který přišel se snahou zastavit plýtvání penězi ve zdravotnictví. Když se k tomu přidají některé údaje dokazující, že se v tomto resortu rozhazuje a že nejde o selhání jednotlivců, ale celého systému, mohla by být jeho snaha chvályhodná.

Podmiňovací způsob je v tomto případě na místě. Šetřit se dá nejrůznějším způsobem. Kroky, které David Rath podniká, však nasvědčují tomu, že by zdravotnictví měl na nohy postavit především stát, respektive ministerstvo. To by mělo zjednodušeně řečeno rozhodovat o všem. Mělo by diktovat, kdo a za kolik bude léčit, co se vyplatí a na co už nejsou peníze. Stačí připomenout novelu příslušného zákona, která umožňuje dostat pod kontrolu všechny zdravotní pojišťovny.

Teoreticky se tak otevírá do budoucna prostor pro jejich sloučení. Přitom rozumná konkurence by prospěla jak lepší finanční situaci ve zdravotnictví, tak i spokojenosti většiny pacientů. Dalším znepokojivým krokem je fakt, že jednání o cenách zdravotní péče už by se neměli účastnit představitelé profesních sdružení a pacientů. Hlavní slovo by mělo mít ministerstvo a Česká lékařská komora. Dalším sporným momentem je zákon o neziskových nemocnicích, který by mohl těmto zařízením zaručit monopol na lůžkovou péči.

Zkrátka nejrůznějších signálů o postupném zestátňování zdravotnictví existuje hned několik. Samo o sobě by to nemuselo být znepokojivé. Problém je však v tom, že ve vyspělém světě takto založený model má potíže a státy se snaží od něj ustupovat. Česká republika se podle všeho momentálně snaží vydat opačnou cestou. Ta však vede spíše k nižší kvalitě a hlavně horší dostupnosti péče pro širokou veřejnost.

Zdraví a bohatí nemusí být znepokojeni. O ty by se rádi postarala soukromá sanatoria a komerční pojišťovny. Ostatní by si pak mohli připomenout systém tzv. dvojího zdravotnictví, který už zažili v dobách socialismu. Tedy, že péče je sice pro všechny, ale kvalitní jen pro vyvolené, nebo za tučné úplatky. O tom, že diktát státu nemusí být vždy rozumný, může s trochou zjednodušení dokumentovat nařízení, aby lékaři šetřili při předepisování léků. Pokud překročí limit, mají rozdíl hradit ze svého. Přitom každý lékař má jinou klientelu. A pokud má tu smůlu, že jeho pacienti jsou náchylnější k nemocím, které se bez léků nedají vyléčit, mohou být motivováni k tomu, aby se takovýchto lidí postupně zbavili.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by se s léky nemělo šetřit. Chci pouze poukázat na to, že nelze z centra direktivně nařídit, kolik a co předepisovat. Podobné je to například se současným protestem lékárníků. Těm se nelíbí, že ministr rozhodl o snížení přirážky k ceně léků. V této souvislosti lze polemizovat o tom, zda právě tento krok povede k nižší spotřebě léků. V zahraničí například existují databáze, do kterých mohou nahlížet lékaři a lékárníci. V nich si mohou ověřit, jaké léky pacient užívá. Tím by se mohlo zabránit nevhodné kombinaci medikamentů, která vede k tomu, že je nemocný nemůže brát a musí je vyhodit. Samozřejmě se dá šetřit i dalšími způsoby.

Třeba tím, že léky na banální nemoci si lidé budou hradit sami a nebudou je předepisovat lékaři. Pak by se třeba lehké nachlazení léčilo více čajem a pobytem v posteli, než paralenem. Zkrátka jak už bylo řečeno, problémy ve zdravotnictví nejdou řešit výlučně tvrdou rukou státu. Bez ní se sice tento resort neobejde, musí být však korigována přiměřenou konkurencí a ne jejím postupným likvidováním. Z tohoto úhlu pohledu jsou nejrůznější protesty lékařů, nebo lékárníků prospěšné. Hlavně kvůli tomu, že se o problémech zdravotnictví veřejně diskutuje.

Jinak by si lidé ani nemuseli všimnout toho, že jsme pod rouškou šetření vykročili zpět k modelu, který je živnou půdou pro nesmyslné plýtvání a pro nerovný přístup ke zdravotní péči.