Kam se poděl vrabec?
Vrabec domácí, tento nejobyčejnější ze všech ptáků, patří do příbuzenstva snovačů, známých hlavně díky svému zvláštnímu způsobu hnízdění. Snovači se usazují v početných koloniích na jediném stromě, staví ohromná společná hnízda, která někdy mohou svojí vahou způsobit pád hnízdního stromu.
Kdy se vrabec rozhodl připojit k lidem, lze jen těžko určit. Došlo k tomu patrně v době rozvoje zemědělství a chovu hospodářských zvířat. Lidská sídla se změnila v celoročně prostřený stůl a vrabec se stal typickým ptákem kulturní krajiny a pohromou pro zemědělce. Jaký byl jeho původní biotop se můžeme jen dohadovat.
O vrabčí popularitě svědčí i množství lidových jmen a více či méně hanlivých přízvisek, jako štilib, čubr, škudlan, škudlivec, šplec, která nám naznačují, že vrabec se u našich předků příliš velké úctě netěšil, považovali ho za tvora méněcenného, hašteřivého, živícího se odpadky a popelícího se v prachu. Stal se i součástí přísloví "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše". Ještě dnes nám neuspořádaný účes připomíná vrabčí hnízdo.
Vztah lidí k vrabcům lze jen těžko definovat, jedni ho krmí a mají rádi, druzí zase vrabce plaší a považují za škodnou. Přestože byl ještě nedávno likvidován všemi dostupnými prostředky, vysazovali exulanti ze Starého světa na svých nových působištích vrabce jako vzpomínku na svou vlast. Jaké je tedy naše mínění o tomto ptačím druhu?
Za vlády Marie Terezie patřilo hubení vrabců k povinnostem podaných, každý sedlák musel vrchnosti odevzdat určitý počet vrabčích hlav. Dnes už si stěží dokážeme představit rozsah škod, které vrabci způsobovali lidem závislým na zemědělství. Nejenže konzumovali jejich výpěstky, ale značnou část úrody dokázali trusem znehodnotit, zrní rozházet, ničili klíčící zeleninu, oštipovali pupeny ovocných stromů. Nelze se proto divit, že v minulosti docházelo k jejich masovému vybíjení.
Navíc, stejně jako mnozí jiní drobní ptáci, byl i vrabec vítanou změnou na jinak poměrně chudém jídelníčku méně majetných vrstev. Nemusíme se vracet ani tak hluboko do minulosti, úřední nařízení o hubení vrabců bylo na našem území vydáno ještě za dob protektorátu. V Čínské lidové republice byl vrabec spolu s mouchou a myší vyhlášen za národního škůdce a jako takový nemilosrdně huben. Lidé tam využívali obecně známého poznatku, že vrabec nepatří k vytrvalým letcům. Celé vesnice se shromáždily, hudbou, křikem a střelbou pronásledovaly ptáky z místa na místo tak dlouho, až ptáci padali únavou k zemi.
Pro svou obyčejnost a všudypřítomnost nebyl tento druh nikdy v centru zájmu odborníků. O vrabce se lidé začali zajímat, až když začali mizet. První úbytek vrabčí populace zaznamenal Baum už v třicátých letech. Do měst vstoupil pan Automobil a pozvolna vytlačil koně. Byla to právě přítomnost koní, která celoročně poskytovala vrabcům potravu. Nejednalo se jen o sem tam roztroušená zrnka obilí, ale především o koňský trus plný nestráveného ovsa.
Díky těsnému soužití vrabce a člověka zaregistrovala úbytek vrabců v posledních letech i laická veřejnost. U nás bohužel přesná čísla chybí, z minulosti nemáme přesné kvantitativní údaje. Výzkumy finských ornitologů poskytují pozoruhodná čísla: pokles sledují od sedmdesátých let, během pětadvacetiletého výzkumu se početnost snížila o 60 %. Alarmující údaje máme i z Británie, městská populace vrabců v Londýně, Glasgow a Dublinu poklesla o 90 %. Příčin je hned několik, města se mění v biologicky sterilní prostředí, mizí možnosti vhodných denních úkrytů a hnízdních příležitostí, živočišná potrava tolik potřebná v době hnízdění je hůře dostupná. Ubývá také jedinců v sociálních skupinách, snižují se tak výhody kolektivní bezpečnosti a vrabci se stávají obětí predátorů, jako jsou poštolky, krahujci a kuny. Mizí vrabci na perifériích a nejsou tak zdrojem nových jedinců pro vymírající společenstva ve středu měst.
S postupným snižováním živočišné výroby ubývají i vrabci mimo města. Původní zemědělská stavení se mění v rekreační objekty, které už nenabízejí pro ptáky vhodné podmínky k životu. Obilí se často vysévá už na podzim, strniště se zbytky potravy se zaorávají. Při přepravě a skladování zrní už nedochází k takovým ztrátám jako v minulosti. Svou roli sehrála i chemizace v zemědělství: vysoká koncentrace organochlorových sloučenin v tkáních ptáků vede k poruchám při rozmnožování. Budoucnost vrabců není tak zcela v našich rukách, nejedná se v pravém smyslu o divoce žijící tvory, pro které bychom mohli vytvořit chráněné území. Vrabci asi nevyhynou, nebude to ale naší zásluhou. Musíme si však uvědomit, že ptáci jsou velmi spolehlivým indikátorem kvality života. Vymírání vrabců tedy indikuje kvalitu života ve městech. Osud vrabců by se mohl stát odrazem osudu našeho.
