"To kalné ráno si pamatuj...!"

Trvale odolávám pokušení idealizovat si naši první republiku, ale měla cosi do sebe, přes všechny malichernosti, politickou hašteřivost atd. Vydala totiž ze sebe dosti těch, kteří - lidově řečeno - "zvedali laťku". Například tito tři. A Masaryk nejvíc. Neboť jeho signaturu, čili autorský podpis, nese nejen česká kultura té doby, ale i český stát.

V té stísněnosti Seifertovy básně vnímám zvláštní tón. Je to smutek nad ztrátou dobrého táty. Když chtěli dospělí přiblížit Masaryka dětem, říkali mu "tatíček". Někteří prostí lidé zůstali u této představy napořád. Masarykův formát však přesahoval rozměry dětsky respektované hlavy rodiny. Byl to Otec-zakladatel. Seifert truchlí nad ztrátou impozantního identifikačního vzoru. Toto působení Masarykovy osobnosti dlouho přetrvávalo. Za války, po válce, u mnohých i v dobách komunistické diktatury. Nakrátko ožilo i po listopadovém převratu, jak by ne. Přihlásili jsme se přece k demokracii, i když jsme jí odvykli. A Masaryk ji kdysi důkladně promýšlel.

Nic ale netrvá věčně. Ani masarykovská úcta. Co teď řeknu bude znít možná kacířsky. Zřetel k Masarykovu odkazu polevil nejcitelněji v průběhu posledních deseti, patnácti let.

Připomeňme si aspoň dvě z jeho myšlenek. Nešlo o výroky řečené jen tak mimochodem, ale o zásadní charakteristiky demokracie. První zní: "Demokracie je diskuse". A druhá: "Nebát se a nekrást". Poměřme jimi stav české společnosti dnes.

Je jiný. Po půlstoletí skutečného temna nemůže nebýt. Nacistická destrukce trvala jen šest let, byla však cílená a přímočará. Ta komunistická byla sofistikovanější, zato dlouhodobá. Výsledkem návaznosti obou je ztráta mnohého, co dříve nějak fungovalo. Například dvě citované Masarykova myšlenky. Jsou to morální imperativy. První je výzvou k dialogu. Tedy k takové rozpravě, do níž vstupují obě strany, aby při vzájemném respektu společně dospěly k sdílené pravdě. Děje se dnes něco takového? Nezaměňujme dialog s obchodnickým vyjednáváním kompromisu. Dějí se souboje plné podpásovek. Sdílená pravda je chimérou, neboť existuje jen ta moje, případně ta naše pravda, a ta jejich. Co je dialog - vlastně nevíme.

Druhá myšlenka ("nebát se a nekrást") je výzvou k občanské kuráži a k nesobeckosti. Úvahou o její dnešní účinnosti nebudu zdržovat, je to přece jasné. Řekl jsem, že obě myšlenky jsou zásadními charakteristikami demokracie. Pokud je ale dnes někdo výjimečně vysloví, zní to jako řečnická ozdůbka, spíše trpěná, než aby inspirovala. Rozdílů mezi Masarykovou dobou a dneškem je víc. Například to, že ctnost je dnes vnímána jako projev naivity. Kladu si otázku, zda může demokracie fungovat bez jakéhosi naivního idealismu. Myslím, že ne.

Aby mohla fungovat, potřebuje "lidi". Mimo jiné i takové, kteří věrohodně zosobňují ctnost a stanou se identifikačním vzorem. Tím nám pomáhají pečovat o náš charakter, o svědomí. Jsou to nositelé skutečného charismatu. Takovým byl bezesporu Masaryk. Pomohl mu k tomu i politický úspěch. Také my bychom se rádi dočkali nositelů charismatu. Třeba proto, abychom vybředli z rozšířené otrávenosti politikou. Abychom je vůbec dokázali rozpoznat, potřebovali bychom si - my, veřejnost - ujasnit, co vlastně je (a co není) měřítkem politického úspěchu. Je jím mediální aplaus? Vítězný boj o moc? Anebo ještě něco navíc?