K šedesátinám Pavla Rychetského

18. srpen 2003

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský oslavil v neděli šedesátku. To, že se tak stalo bez velké okázalosti, nutno přičíst nejen známé osobní skromnosti jubilanta, ale také tomu, že funkci,kterou nyní zastává, není dosud u nás připisováno to, co jí právem náleží. Totiž že je to jedna ze 4 nejvyšších ústavních funkcí vůbec. Není bez zajímavosti, že oba rodiče Pavla Rychetského byli právníci, což se určitě muselo na vývoji jejich syna nějak odrazit.

Vyslechl asi nejen ledacos o konkrétních případech, jimiž se jeho rodiče zabývali, ale nepochybně byl účasten i mnoha obecněji laděných debat o funkci práva a jeho filosofii. Bylo proto samozřejmé, že začátkem 60. let začal studovat Právnickou fakultu University Karlovy v Praze a absolvoval ji nejen doktorátem, ale také soudcovskými zkouškami. Na právnické fakultě také 4 roky setrval jako asistent katedry občanského práva a zde ovšem také se začátkem jeho profesionální dráhy nastávají i jeho první kontakty s politikou.

Ty později Rychetského mezi tisíci jiných právníků velmi zvýraznily, ale na druhé straně byly nyní často uváděny mezi důvody, které poněkud problematizovaly jeho jmenování ústavním soudcem. Jedním z prvních činů, které Pavel Rychetský hned na počátku své profesionální dráhy učinil byl už v roce 1966 jeho vstup do KSČ. To byl zajisté úkon, nad nímž by se měl každý a zejména člověk Rychetského kvalit a postavení do konce svého života znovu a znovu zamýšlet.

Ze zpětného pohledu se může zdát, že v roce 1966 byl už obrodný proces na spadnutí, ale pamětníci vědí svoje. Ano, v kultuře už to hodně vřelo a mezi spisovateli, filmaři a filosofy bylo vidět hodně odbojných komunistů. Nic takového však nebylo patrné v samém centru politiky. Dubček byl zcela standardním prvním tajemníkem slovenských komunistů a celé KSČ dosud neomezeně vládl jeden z nejtypičtějších dogmatiků 50. let Antonín Novotný, spoluodpovědný za mnohé politické procesy, a to zejména za ty, které poslaly na smrt či do kriminálu stovky jeho vlastních soudruhů.

Je ovšem pravda, že v roce 1960 právě Antonín Novotný ukončil nejstrašnější období komunismu svou rozsáhlou politickou amnestií a v roce 1964 měl odvahu protestovat proti svržení odhalitele Stalinových zločinů Nikity Chruščova. Ale jinak jeho režim, opřený o lidi typu Bilaka, Koldera, Kapka, Hendrycha a dalších, zůstával celkem beze změny. Je věcí svědomí Pavla Rychetského a vztahuje se to až k jeho dnešní funkci, zda-li byl ke svému vstupu do KSČ v roce 1966 motivován více z hlediska výhod pro svou další kariéru nebo nadějí na budoucí demokratizaci země, pro níž tenkrát skýtala zdánlivě největší možnosti reforma KSČ zevnitř.

Ať tak či onak, vzápětí přišlo ono pověstné Pražské jaro, započaté odstraněním Antonína Novotného a zejména téměř úplně uvolněná svoboda slova, stavějící před užaslou veřejnost podrobný popis komunistických zločinů uplynulých dvaceti let. Vytvářel se dojem, že tento vývoj se jen tak nepodaří zvrátit. Nicméně přišel 21. srpen 1968 a hlavně pak 17. duben 1969, kdy do čela tvrdé komunistické normalizace se postavil Gustáv Husák, člověk, který strávil devět let v hrozných podmínkách komunistických kriminálů a jevil se tudíž před vstupem vojsk jako věrohodný zastánce politické reformy.

V této chvíli se Pavel Rychetský zachoval jako muž. Postavil se hned od srpna proti okupaci, nečekal, zda-li bude či nebude ze strany vyloučen, ale udělal to, co měl udělat každý, kdo se před tím v minulosti vstupem do strany prohřešil. To znamená dobrovolně ze strany vystoupit. Rychetský tak učinil s naprosto jasným vědomím, že to znamená konec jeho universitní kariéry. To se samozřejmě rychle splnilo a Rychetský byl z fakulty vyhozen hned v první vlně posrpnových čistek.

Nedopadl pak nejhůř. Vydržel až do roku 1989 jako podnikový právník. Statečný i nadále zůstal, jak o tom svědčí historický fakt, že jeho jméno se nachází mezi asi dvěma stovkami prvních signatářů Charty 77. I když k obsahu Charty a k činnosti chartistů je možno se stavět kriticky, nikdo nemůže popřít, že zařadit se do této společnosti vyžadovalo odvahu, jaké se ostatním občanům této země v době normalizace tak zoufale nedostávalo. Pavel Rychetský se tedy plným právem ocitl mezi těmi, kdo po pádu komunismu stál od začátku na předních místech našeho veřejného života a rovnou měrou v sobě spojoval své právnické povolání s politikou.

V roce 1990 se stal generálním prokurátorem a v Čalfově federální vládě byl pak předsedou legislativní rady. A právě z tohoto období padá zase na jeho hlavu nejvíce výtek, mezi něž patří na prvním místě to, že dostatečně neoddělil právo nového demokratického státu od práva komunistického a zasazoval se o takzvanou právní kontinuitu. Nejsem právník a nedovedu si představit způsob, jakým by byli při onom přerušení kontinuity postupovali Rychetského odpůrci. Ale na druhé straně jsem i jako laik cítil něco právnicky pochybeného v tehdejším Rychetského až dogmatickém tvrzení, že jakékoliv přerušení kontinuity s komunistickým právem by bylo znamenalo zrušení platnosti všech smluv, tedy i manželství, rozvodů, majetkových vztahů a podobně. toto přece nemohla být pravda, protože nic podobného se nestalo ani po válce, kdy odtržení od práva nacistického bylo naprostou samozřejmostí.

Tento spor by měl být, byť třeba už jen teoreticky, doveden do konce, aby mohl být stanoven i eventuální podíl osobní odpovědnosti Pavla Rychetského na neblahé výsledky naší justice v takzvané vyrovnávání s minulostí a vůbec za právní poměry u nás, které dnes i jeho tak velice trápí. Na druhé straně nelze popřít, že ona pověstná legislativní smršť, kterou Rychetský za posledních pět let spustil, maximálně přispěla k naší integraci do Evropy.

Pavel Rychetský tedy právě v době svého životního jubilea, které je u nás podle dosud platných předpisů věkovou hranicí pro odchod do důchodu, nastupuje do vysoce odpovědné ústavní funkce. Druhý ze čtyřky nejvyšších ústavních činitelů, předseda Senátu Petr Pithart, který s Rychetským sdílí společnou mladickou komunistickou a zralou chartistickou minulost soudí, že je to volba více než znamenitá. Buďme poněkud opatrnější a řekněme, že to nemusí být volba špatná.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio