K nekulatému výročí smrti F.D.Roosevelta

O významu toho 12. dubna 1945 a tím i o významu Rooseveltovy osobnosti i v poslední fázi jeho života svědčí tradovaný výrok Josefa Goebbelse, který prý toho dne řekl Hitlerovi - a bylo to prakticky pár dní před sebevraždami obou těchto mužů - tato slova: "Mein Führer, blahopřeji vám, Roosevelt zemřel."

Podíváme-li se na Rooseveltovo politické působení podrobněji a vcelku, zjistíme, že právě ta poslední fáze jeho života není právě nejzářivější i když přivedla Spojené státy k vítěznému konci druhé světové války nad hitlerovským Německem, ne však ještě nad hlavním nepřítelem, který Ameriku do války přivedl - tedy nad Japonskem.

Posuzování osobnosti Franklina Delano Roosevelta vychází zpravidla z jeho politiky zahraniční a zapomíná se na to, že základy všeho je nutné hledat v domácí americké politice mezi dvěma válkami a také v mimořádné síle Rooseveltovy osobnosti. Stojí za to připomenout jen několik faktů z jeho životopisu. Za první světové války byl výborným náměstkem ministra námořnictva. Pro nás je zajímavé, že s ním už v roce 1919 československý ministr zahraničí Edvard Beneš projednával dodání amerických lodí k dopravě našich sibiřských legionářů do vlasti, což založilo osobní známost těchto dvou státníků, která za druhé světové války sehrála dost závažnou úlohu v naší americké politice.

Roosevelt byl prý ještě za první války vynikající atlet s krásnýma očima a stálým úsměvem. Ovšem pak ho dětská obrna od pasu dolů ochromila. Nedal se tím zlomit a za podpory své manželky Eleonory, která byla jeho sestřenicí se v celkových podpěrách a s holí v každé ruce naučil znova chodit. - V této osobní situaci se stal guvernérem státu New York a když se Amerika zcela neodpovědnou hospodářskou politikou profesora Hardinga dostala do krize, kterou nedokázali zdolat ani jeho nástupci Coolidge a Hoover, Roosevelt se roku 1932 rozhodl kandidovat na prezidenta. Svým neodolatelným řečnickým uměním nadchl Američany natolik, že uvěřili jeho heslu o tak zvaném Novém údělu, který je měl vyvést z krize. Ta po krachu na newyorské burze v roce 1929 zachvacovala nejen Ameriku, ale i Evropu, kde přispěla ke vzniku autoritářských režimů, které pak právě Amerika musela pomáhat zničit.

Čtyřměsíční období mezi Rooseveltovým zvolením a jeho nástupem do úřadu v březnu 1933 bylo snad tím vůbec nejhorším, co Spojené státy ve své historii zažily. Když o tom čteme, nutně nás napadají jisté aktuální podobnosti. Stovky bank se zhroutily, protože nebyly placeny hypotéky a zaplaceny úroky. Bankovní systém byl ohrožen, protože velcí bankéři bláhově půjčili miliardy dolarů Jižní Americe a Německu a tyto pohledávky byly blokovány. K tomu přistupovaly i čestné skandály, takže drobní vkladatelé v panice vybírali své vklady. Hodnota zlata prudce stoupala.

Do toho tedy nastoupil Roosevelt a rozhodl se k nejradikálnějšímu opatření: Dal zavřít všechny banky a vydal dekret trestající hromadění zlata až deseti lety vězení. Po tomto energickém opatření se do státní pokladny až neuvěřitelně rychle vrátilo mnoho miliard dolarů a Američané získali pocit, že se tím sníží i vysoká nezaměstnanost a hrozící bída. V zemi stále bylo velké surovinové bohatství a šlo jen o to vzít ekonomiku správně do rukou.

Samozřejmě, že Roosevelt nerozhodoval všechno sám, ale věděl o znamenitých lidech, z nichž vytvořil neobyčejně odvážný a schopný tým. Ze všeho nejdříve bylo zcela logicky nutné sáhnout k úsporám a Rooseveltovi lidé - představte si - dokázali hodně ubrat i na platech kongresmanů a státních úředníků vůbec. Když pak Amerika začala zbrojit, nastal i boj proti korupci. V čele příslušné komise se octl muž zcela poctivý a neúplatný, budoucí Rooseveltův nástupce Harry Truman a právě on těmi svými osobními vlastnostmi dosáhl úspěchu až nečekaného.

Ponechme tedy pro dnešek stranou Rooseveltovy zásluhy i chyby z druhé světové války, o nichž se u nás mluví mnohem častěji než o jeho obdivuhodném působení v Americe třicátých let, a z jeho osobní statečnosti a politické prozíravosti si vezměme příklad pro naši současnost, kdy se setkáváme opět s tolika náznaky tehdejší nejen americké, ale celosvětové krize, z jejíž nejen hospodářské, ale zejména morální podstaty mohou vzejít i ty nejnebezpečnější diktátoři a jejich režimy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .