K Havlově předvolební aktivitě

Připomeňme, že takto mluvil Václav Havel vždy. Dříve mu však sloužila za záminku u nás už od Masarykových dob hlásaná prezidentská nadstranickost. To byl ovšem jen úzus nevyžadovaný ústavou, který Havel - kdyby býval chtěl - mohl rychle prolomit, jako to bez problémů učinil jeho nástupce, který se svého členství, ba dokonce ani čestného členství ve straně, jíž založil, nevzdal. A není pochyb o tom, že Klausova osobnost i dnes přináší Občanské demokratické straně mnoho - možná dokonce rozhodující počet voličských hlasů.

Těžko domyslet, co by bylo udělalo s naší politickou scénou, kdyby se v roce 1998 Václav Havel býval postavil do čela takové Unie svobody, jíž tak jako tak dával sice často, ale vždy nemotorně najevo své sympatie. Troufám si tvrdit, že sám Havel by byl s naším politickým vývojem mnohem spokojenější než může být teď, kdy navíc svoji nemocemi už značně oslabenou energii rozptyluje do tříště nesčetných drobných aktivit tu a onde, zatímco Česká republika se spíš vzdaluje než přibližuje jeho ideálům, které ani v onom čtvrtečním rozhovoru neopomněl zdůraznit - totiž, že hospodářský růst má smysl jen tehdy, když lidem přináší opravdu lepší kvalitu života, a že české národní zájmy spočívají především v péči o český jazyk, českou krajinu a českou kulturu, přičemž vůbec nejvyšším národním zájmem by mělo být nejen blaho Čechů, ale všech členů Evropské unie. Zlatá slova, ale málo skutečně účinné snahy o jejich uvádění v život.

Václav Havel však při onom jinak obvyklém zamítnutí svého vůdčího postavení v nějaké stranicko-politické formaci tentokrát proti svému zvyku ještě dodal drobnou mimovětičku: ".pokud se ovšem nestane nic mimořádného...", čímž se tak trochu pasoval do role blanického rytíře. Bezděčně tak přiznal, že si je vědom svého charismatu, které ještě stále působí na nemalou část českého voličstva, jež sice často není schopno pochopit a zhodnotit reálnosti či utopičnost jeho hlásaných myšlenek, ale prostě mu věří, že to s touto zemí a se světem vůbec myslí dobře.

Tato důvěra je však nepřímo úměrná času, který uplývá od pozornosti, jakou Havlovi věnovala média v době jeho prezidentství, takže v době, kdy by eventuelně bylo Čechům podle blanické pověsti opravdu nejhůře, mohl by Havel už být nikoliv blanickým rytířem v plné zbroji a v pevném šiku sobě podobných, ale už jen zcela bezbranným a osamoceným neznámým vojínem. Třeba je přece jen škoda těch jeho nadějných politických možností, které on sám s tak důslednou zarputilostí vytrvale odmítá.