K čemu máme stát?

Musí přitom ale rozlišovat mezi přirozenými touhami většiny a skutečnými dlouhodobými potřebami společnosti. Touhou většiny bývá totiž hlavně zbohatnutí bez ohledu na budoucnost, zatímco potřeby společnosti jsou mnohem složitější a komplikovanější. Vláda, který by se starala jen o zbohatnutí většiny, by byla vláda krátkozraká a nezodpovědná. V případě dlouhodobých potřeb společnosti je nejprve třeba je rozpoznat a pak najít cesty, jak je zajistit. Obojí může být obtížné, protože poznatky různých vědních oborů se v tomto směru mohou poměrně rychle měnit, na průzkumy veřejného mínění se nelze spoléhat, jelikož lidé většinou neznají dlouhodobé trendy ve vývoji společností ve světě a ani politikové většinou nemají schopnosti uvažovat v globálních rozměrech.

Ještě nedávno jsme byli i u nás svědky tzv.neoliberálních názorů na stát, podle nichž by stát měl být co nejmenší, nejslabší a co nejméně zasahovat do života občanů. Téměř všechno měl řešit trh sám. Politickým pozůstatkem těchto názorů je dodnes velká část ODS, která stále sází na tržní řešení většiny společenských problémů. Podle vysoké přízně voličů je zjevné, že stále ještě asi třetina společnosti věří těmto neoliberálním představám o světě a nevidí, že jsou téměř vždy ku prospěchu jen určitým menšinám. V západní Evropě je naopak neoliberální éra u konce a celá velká debata o poslání státu vlastně souvisí s hledáním a vymezením nových nutných a nezbytných úloh státu. Jde především o oblasti, kde tržní řešení žádné výsledky nemá nebo dokonce problémy zhoršuje a vyostřuje. V dnešním světě se naopak stále více lidí spoléhá na stát a jeho zásahy, protože například globalizovaný trh nám vedle pozitivních přínosů také téměř denně připravuje nepříjemná překvapení.

Stoupající cena mléka nebo obilovin v Evropě je prý vyvolána jejich zvýšenou potřebou v Asii, především v Číně a klesajícími zásobami ve světě, s obavami hledíme na růst ceny energií na mezinárodních trzích atd. Občané proto chtějí, aby jejich vlády nějak zasáhly a netvářily se, že se jich to netýká, že za to může jen trh a nelze s tím nic dělat. Například je nepochopitelné, proč dostávají ti, kdo z Evropské unie vyvážejí mléko na asijské trhy, ještě nějaké subvence z evropských fondů, když tyto fondy mají sloužit cenové stabilitě v Evropě.

Podívejme se na hlavní oblasti, kde občané v sousedním Německu chtějí, aby i nadále stát zasahoval a reguloval. Je to především v oblasti bezpečnostní politiky, kde nikdo příliš neprotestuje proti tomu, že stát stále více kontroluje a preventivně dohlíží na podezřelé občany a cizince. Strach před možnými teroristickými útoky je již natolik silný, že téměř nikomu nepřipadá nepřijatelné zasahování i do oblastí, které dříve platily jako velmi soukromé. Stát se stále lépe vybavuje po technické i legislativní stránce pro boj za bezpečí občanů, přičemž obránci lidských práv jsou v nevýhodě, protože míra ohrožení vnitřní bezpečnosti skutečně roste. Po nástupu nové vlády v České republice se ovšem naopak překvapivě ukázalo, že zajišťování bezpečnosti rozhodně nepatří mezi její vážně chápané úkoly, ale je spíše záležitostí teatrálních akcí. Například policie na dálnicích ubylo, mrtvých stále přibývá, je více přepadení bank a různých krádeží, zkrátka, když je vidět, že téměř nikdo není za nic postihován, není divu, že si mnozí začínají myslet, že vše je dovoleno. Jeden slavný filosof kdysi řekl, že není-li Bůh, je vše dovoleno, což by dnes bylo možné parafrázovat větou, že není-li silný stát, je vše dovoleno. Síla státu se totiž neměří rozsahem jeho kompetencí, což si zásadně popletli moderní neoliberálové, ale jeho schopností potlačovat a trestat kriminalitu. K tomu nemusí být vybaven bůhvíjakými kompetencemi, stačí, když může a umí podle zákona efektivně jednat.

Další oblastí je ochrana osobní dat. Ty se i v České republice shromažďují vesele dál, aniž by kdokoli bral v potaz existující příslušné zákony, vaše rodné číslo a číslo konta jsou málem obecně známými údaji. Právě v těchto dnech se prokázalo, že v Německu má spolkové ministerstvo vnitra připraveny tzv.spolkové trojské koně pro nasazení v počítačích a dalších elektronických aparátech. Tyto koně po svém nasazení do počítačů podezřelých osob mohou z něj odesílat data a soubory na vnitro, aniž by uživatel zařízení cokoli zpozoroval, protože mu například antivirové programy nebudou nic hlásit. Proti tomuto státnímu sledování podezřelých ovšem zatím existují vážné výhrady.

V jiné oblasti souhlas existuje: Spolková vláda nedávno rozhodla, že každý německý občan dostane daňové číslo, ve Francii, když si chce občan něco většího koupit, musí často prokázat, že má zaplacené daně atd. Většina občanů totiž chápe, že stát musí optimalizovat výběr daní, protože mu chybí prostředky na udržování nákladných sociálních systémů, které chce naprostá většina společnosti zachovat. V Čechách jsme tak trochu výjimkou, protože se zde odbourává sociální systém po heslem jeho modernizace, ale větší protesty to nevzbuzuje. Ve svých komentářích jsem už několikrát psal o jeslích a školkách, o tom, na jaké vysoké úrovni jsou zajišťovány ve většině západní Evropy a v jakém ubohém stavu je jich většina u nás. Zdá se ovšem, že to matkám příliš nevadí a tak se ani nevede debata, jako například v Německu, zda je lepší vychovávat děti doma nebo v těchto veřejných zařízeních. Jinými slovy, na západě Evropy to většina od státu vyžaduje, u nás to není ani veřejné téma.

Další oblastí je minimální mzda. V Německu někde existují, jak je známo, tzv.tarifní mzdy a nyní jsou požadovány v řadě dalších odvětví tzv.minimální mzdy, čili mzdy, které předepisuje stát. U nás je v současnosti minimální mzda ve výši 8.000 Kč, ale je všelijak obcházena, takže se příliš nedodržuje. V Německu má význam, protože bude chránit před nežádoucí konkurencí ze zahraničí, která mzdy tlačí dolů. Celkově je zajímavé, že tyto a další zásahy státu dnes podporují nebo dokonce požadují lidé jak z levice, tak pravice, zatímco u nás se oba tábory značně liší. Důvod je zřejmý: v Německu a dalších západních zemích vědí, že aplikace neoliberálních zásad nemá téměř žádné pozitivní výsledky, zatímco u nás si ještě značná část lidí myslí, že to je ta správná cesta. Existují ovšem i další názorové rozdíly mezi západní a východní Evropou. Neoliberálové ve východní Evropě nadále mají za to, že nejdůležitějším problémem vládnutí je vytvoření silné většinové vlády, nejlépe tvořené vítěznou politickou stranou. Ve skutečnosti je tomu naopak. Jenom si představte, že by u nás vládla většinová vláda, v níž by byli téměř jenom ministři z jedné politické strany. Jenom si představte, že by například ODS nebo ČSSD bez vážných problémů naplňovaly svůj volební program, aniž by o něm musely vyjednávat, upravovat ho, hledat kompromisy s koaličními partnery atd.

Ačkoli jsem od samého počátku přesvědčen, že především Zelení, ale ani lidovci by v současné vládě neměli být, přece jenom jejich účast má určitý, byť malý smysl: přece jenom vnesli do původního programu ODS řadu změn a korekcí a tím ho trochu "polidštili". V západní Evropě podobnou jednoduchou politickou úvahu provedli občané během voleb mnohokrát: žádná politická strana v dnešní Evropě nezná nejlepší způsoby řešení stávajících problémů a není proto možné dát důvěru v takové míře, že by nějaká získala ústavní většinu v parlamentu. Nejlepší stav je ten, kdy se politikové musí přít o optimální podobu reforem a hledat kompromisy. Proto je tak úspěšná vláda kancléřky Merkelové, proto francouzský prezident Sarkozy vzal do vysokých vládních postů několik představitelů francouzské levice a proto už nikdo neuvažuje o nějakých změnách volebních systémů. Doufejme, že se někdo poučí z moderního vývoje i u nás. Měli bychom vědět, co od státu požadujeme, co nikoli a hlavně se nespoléhat na nějaké anonymní tržní síly, že něco samy zařídí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .