K čemu je zákon o státním rozpočtu?

Ti kdo si dají práci a nahlédnou do poněkud nudného světa čísel zjistí, že zákon bývá často porušován. Pouze na zdatnosti ministerstva financí a na různých účetních fintách pak záleží, jak velký je rozpor mezi papírovými sliby a skutky. Samozřejmě v tomto případě za porušení zákona neexistují sankce. Takže si politici nemusí příliš lámat hlavu s tím, aby se zákonem úzkostlivě řídili. Ono to vlastně ani nejde. Sestavování státního rozpočtu je totiž svým způsobem věštěním z křišťálové koule.

Na ministerstvu financí musí odhadnout, jakým způsobem se bude vyvíjet česká ekonomika. Od toho se dá zhruba vyčíslit s jakými příjmy může státní pokladna počítat. Od příjmů se pak odvozují výdaje, v poslední době spíše výše schodku. Značnou část státem vynakládaných peněz totiž spolykají tzv. mandatorní výdaje. Srozumitelněji řečeno - výdaje ze zákona dané. K nim patří různé sociální dávky, důchody, ale také různé záruky, které stát za někoho poskytnul a které pak musí hradit. K tomu se přidají splátky státního dluhu a úroků z nich.

Dále se přihodí požadavky jednotlivých ministerstev a s hrůzou se zjistí, že výdaje výrazně překračují plánované příjmy, byť byly optimisticky nadsazeny. Pro snadnější přijetí takovéhoto rozpočtu ve sněmovně pak nezbývá, než přidat více optimismu a vidět vývoj ekonomiky ještě v růžovějším světle. Což přinese vyšší plánované příjmy a poněkud nižší schodek. To se samozřejmě nemůže přehnat. Existují totiž analýzy nezávislých institucí, které bývají publikovány. Proto nemůže vláda vyrukovat se zázračným růstem ekonomiky, které by byl stejně pravděpodobný jako výsadek mimozemšťanů na Václavském náměstí v Praze.

Proto existují i další způsoby, jak činit rozpočet očím politiků a hlavně voličů přijatelnější. Například ubráním na straně výdajů. V průběhu roku se pak dá zařídit, aby seškrtané peníze byly příslušnému resortu vráceny. Dobře se dá kouzlit s konsolidační agenturou, případně s různými mimorozpočtovými fondy. Ty se samozřejmě musí naplnit a děje se tak většinou z peněz daňových poplatníků. Zkrátka to všechno ukazuje, že forma státního rozpočtu jako zákona, nemá valný smysl.

Logičtější by bylo, kdyby hospodaření se státním rozpočtem bylo plně v rukou vlády. Pokud by se poslancům nelíbilo, mohli by kabinet sesadit. Navíc podstatná část příjmů je momentálně tvořena různými daněmi a ty lze měnit pouze zákony. No a ty schvaluje parlament. Totéž se dá říci o většině státních dluhopisů, nebo na straně výdajů o sociálních dávkách a důchodech. Možná, že kdyby státní rozpočet byl výlučně v rukou vlády, byli by poslanci motivováni k tomu, aby přes něj protékalo výrazně méně peněz, než v současné době. Tím by se ulevilo kapsám daňových poplatníků. Navíc by poslanci přišli o populistickou zbraň, kterou jsou stovky pozměňovacích návrhů. V nich se na poslední chvíli snaží zajistit pro svůj region peníze na nejrůznější projekty a vytěžit z toho pro sebe větší přízeň voličů. V neposlední řadě by už nedocházelo k nedodržování zákona o státním rozpočtu.