Jsou jaderné zbraně nafouknutá bublina?

Ničivé schopnosti jaderných zbraní se ale – samozřejmě z dobrých důvodů – velice přehánějí, píše v článku na diskusním webu Conversation Mattias Eken, doktorand historie na univerzitě v St Andrews.

V posledních letech strach veřejnosti z jaderných zbraní, které by mohli použít ať už teroristé, nebo některý stát, znovu zesílil. Z velké části to způsobilo současné politické napětí mezi USA a Ruskem a také jaderné testy, které provádí Severní Korea.

Kdykoliv mluvíme o jaderných zbraních, snadno se necháme unést scénáři o konci světa a apokalyptickým jazykem. Jak jednou prohlásil historik Spencer Weart: „Stačí říct jaderná bomba a každý hned myslí na konec světa.“

Prostředky, nezbytné k výrobě jaderné bomby, nemluvě o jejím odpálení, jsou ale nesmírně složité. Ačkoliv by odpálení jedné jediné jaderné bomby mohlo způsobit ohromné škody, pravděpodobnost, že by to vedlo ke konci světa, je nepatrná.

Americký publicista Erik Schlosser se nás svou knihou Command and Control pokusil uvést do stavu neustálého strachu z jaderných zbraní tím, že popisoval různé případy, kdy jen shodou náhod nenastala jaderná katastrofa.

Pěkných pár výbuchů zvládneme

Jednou takovou událostí byl incident, ke kterému došlo u amerického města Damascus v roce 1980. Poté co obsluha mezikontinentální balistické rakety Titan II omylem prorazila její nádrž, palivo vybuchlo. Jaderná hlavice nedetonovala, ale Schlosser píše, že „kdyby byla vybuchla, znamenalo by to konec velké části Arkansasu.“

To je ale trochu přehnané (mapa výbuchu). Dosah výbuchu desetimegatunové bojové hlavice rakety Titan II je deset kilometrů, pokryl by tedy plochu 315 čtverečních kilometrů. Arkansas má přitom rozlohu 133 733 čtverečních kilometrů. To znamená, že výbuch by způsobil zničení 0,2 % státu Arkansas. Bylo by to samozřejmě strašné, ale nejednalo by se o takovou katastrofu, o které mluví Schlosser, píše Eken.

Jak dodává, s přeháněním účinků jaderných zbraní se setkáváme častěji zvláště po teroristických útocích 11. září 2001. Například Richard Lugar, bývalý předseda zahraničního výboru amerického Senátu, tvrdil, že teroristé, disponující jadernými zbraněmi, by představovali existenční riziko pro západní způsob života. Nedokázal ale vysvětlit, jak přesně, podotýká Eken.

V každém případě je jisté, že jeden nebo i několik nukleárních výbuchů by s naším současným způsobem života nic neudělalo. Ostatně tu pořád jsme, přestože jsme na naší planetě už provedli víc než dva tisíce jaderných výbuchů, jak krásně ilustruje video japonského umělce Isao Hašimota:

Zemětřesení nebo hurikán jsou ničivější

Do té doby, než Smlouva o částečném zákazu jaderných pokusů zahnala testování jaderných zbraní do podzemí, proběhlo v zemské atmosféře zhruba 500 detonací. 30. října 1961 provedl Sovětský svaz nejsilnější atomový výbuch všech dob, když speciálně upravený bombardér Tupolev Tu-95 shodil nad Novou zemí bombu o energii 57 megatun, známou jako Car-bomba nebo také Kuzkinova matka.

Car-bomba byla 3000krát silnější než bomba, svržená na Hirošimu. To je obrovská ničivá síla. Fyzici ale tvrdí, že to stále není víc než tisícina síly zemětřesení nebo hurikánu.

Incident u města Damascus, který jsme už zmínili, ukázal, jak těžké je odpálit jadernou hlavici a jak relativně malý efekt by ojedinělý výbuch měl. Navzdory tomu někteří vědci tvrdí, že i omezená jaderná válka by mohla vyvolat takzvanou nukleární zimu, protože kouř a prach, vzniklé po velkém výbuchu, by mohly na dlouhou dobu blokovat sluneční paprsky.

Aby se lidská společnost naprosto zničila jen jadernými výbuchy, museli bychom použít stovky, pokud ne tisíce termonukleárních náloží naráz. Dokonce i za tak extrémních podmínek by byla oblast, zničená přímo výbuchy, jen omezená, Například 2000 výbuchů megatunových náloží s ničivým dosahem osm kilometrů by zničilo méně než 5 % území USA.

studená fronta, hurikán, El Nino|foto: CC0 Public domain

Je jasné, že jestliže se následky použití jaderných zbraní přehánějí, jsou pro to dobré důvody. Tyto zbraně skutečně jsou extrémně nebezpečné, a prohlubování našeho strachu pomáhá jejich užití odvrátit. Měli bychom ale chápat, proč se jich lidé vlastně tak bojí.

Koneckonců jaderné zbraně tu zůstanou, nemůžeme je „odvynalézt“. Pokud s nimi chceme žít a zmírnit reálná rizika, která přinášejí, musíme vědět, nakolik jsou nebezpečné. Přehnané strašení nám k většímu bezpečí nepomůže, uzavírá svůj komentář na webu Conversation doktorand historie na univerzitě v St Andrews Mattias Eken.